Víra. Víra ve spasitele. Víra v toho, kdo přichází na svět, aby očistil naše duše, vykoupil nás z utrpení, přivedl do lepšího světa. Bezmezná víra, která nás činí zranitelnými. Náchylnými k manipulaci. Kam až jsme ochotni ve své víře zajít? Komu všemu jsme ochotni uvěřit? Stačí magické slovo – the One, Vyvolený, ten který má klíč od dveří ke svobodě… Ten, který přemůže stroje. Ten, který osvobodí lidskou mysl. Počátek nové éry. Naděje, které je nutné podřídit všechno. Své životy. Životy obyvatel Zionu, poslední lidské výspy na porobené planetě Zemi. 
Jenže když vyvolený o sobě pochybuje? Když nevidí, kam jeho cesta vede a všechna rozhodnutí jsou pro něj zastřená, nejasná? Když kráčí jako loutka veden věštbami a zapomíná se ptát: Proč kráčím? Kam kráčím? Komu mohu věřit? Co skutečně jsem? Pak nutně musí stanout tváří v tvář bolestivé pravdě. Jsi jen loutka, Neo. Loutka, která se pokorně nechávala vést falešnými proroky tam, kde ji oni potřebují mít… Jsi-li Vyvolený, kdo a proč tě vyvolil? Spasitel? Pcha, jen otrok kauzality, falešných možností. Otrok předem vybrané cesty. Otázka zní – rozbil bys tu vázu, kdybych ti předem neřekla, že jí rozbiješ? Volíme si svou cestu, nebo je volba pouhou iluzí? Vzbouřil se Neo proti osudu, nebo zkrátka poslušně následoval cestu, která mu byla zvolena? Kým? Tím, kdo má v rukou Matrix i realitu. Stvořitelem. Konstruktérem. Tím, kdo vyvolil Vyvoleného… Nezbývá, než pokorně sklopit hlavu a akceptovat výhru stroje nad omezenou lidskou myslí, nebo… Zažehnout plamen skutečné Revoluce.
Bratři Wachowští zacházejí ve svých vizích bezohledně daleko. Jsou to děti, které si nenechávají nic diktovat, drží svůj svět pevně v hravých rukách. Postaví ho. Rozboří ho. Rozeberou na malé kousíčky a znovu složí tak, aby vznikl jiný obrazec. Znovu nahrají. Chtějí monstrózní podobenství – už ne jen prostý příběh Spasitele, ale monstrózní metaforu víry, apokalyptickou vizi civilizace pohlcené pokrokem. Civilizace, která je sražena na kolena silou strojů, a přesto je nucena budovat svou novou naději v útrobách země zcela odkázaná na jejich pomoc. Civilizace, která existuje dvakrát, ve dvou světech. Kde je strop a kde zem? Kde je realita a kde je sen? Co je Matrix? Myslíte, že už to víte? Tak právě proto vzniklo pokračování kultovního „cyberpunkového“ eposu. Abychom zase nic nevěděli jistě, aby byl otřesen mýtus, aby bylo otřeseno původní podobenství vykupitele zdecimovaného lidstva. Aby Neo mohl selhat a bylo mu umožněno začít znovu. Tentokrát opatrněji.
Jaký je Matrix: Reloaded film? V počáteční fázi nudný a přihlouplý, v prostření fázi mistrovsky vygradovaný a v závěrečné fázi matoucí a (zřejmě, nevím nic jistě, to po mně nechtějte, jsem jenom lidská duše ztracená kdesi na rozhraní reality a ????) geniální. Filmový jazyk bratří Wachowských ztratil ideální tempo prvotního Matrixu, ztěží ho hledá, babrá se v polopatických a přemoudřelých hovorech poplatných laciné popcornové filozofii. Je jen reprodukcí mnoha jiných jazyků. Bezobsažný, konvenční. Jenže netrvá to naštěstí příliš dlouho a z neharmonického kloubení nudných dialogů a rajcovních videoklipů (ten Reevesův orgasmus musí být autentický!) se stává řádně dynamická podívaná. Souboje jsou dechberoucí. Estetický orgasmus. Óda na vizualitu, perverzní potěšení z nemožného. Destruktivní balet, nová dimenze pohybu. Spojení hudby a obrazu v dokonale funkčním souladu. Tep moderní doby. A tehdy se páni režiséři nacházejí i v příběhu. Vše se odvíjí od motivu nastíněného v Matrixu (probůh, nechce se mi užít slovo „jednička“, zní to tak… lacině, akčně, vyčpěle!) – od motivu volby. Kauzality. Osudu. Úchvatná hra s tímto motivem vrcholí převrácením všeho naruby. Ježíš Kristus zavrhuje svého otce, protože jeho dílo shledává hrůzným. Když se Ti nelíbí ten, který tě stvořil, odmítni ho. Buď skutečným Neem. Novým. Koncem i počátkem.
Je epos jménem Matrix pokusem o nový výklad Nového zákona, jeho blasfemickým popřením, revoltou vůči světu, jaký ho známe, jaký nám byl předešlými generacemi odkázán? Novým filmovým „evangeliem“ (radostnou zprávou, jak cynické!)? Vizuálně určitě. Hranice padají, tabu již neexistují. Filmová řeč napadá pravidla a zákony toho, kdo ji stvořil. Nepotřebuje je. Film je sám stvořením, které pohrdá realitou. Revoltou. Realita je svazující, oko kamery všemocné. Zapomeňte na svět, jak ho známe, ten je pro Matrix pouze matricí k dekonstrukci. Fikčním světem, který je snadné rozbít a narušit. Náboženství. Politika. Technika. CIVILIZACE. Matrix je všepožírající. Matrix je filmem, ale zároveň novým možným pohledem. Těžko ze sebe setřásá okovy dusivé komerce, ale nakonec se mu to podaří. Nutno protrpět zbytečné slepé uličky, nutno přetrpět zbytečnou počáteční mnohomluvnost a z ní plynoucí plytkost… Skutečně důležitá slova hledejte v ústech Vědmy a Konstruktéra, nikoli v promluvách „lidských postav“.
Byla-li prvotním impulzem k natočení tohoto filmu pouze snaha vydělat ještě víc, pak před výsledkem smekám. Utkvěl mi hysterický a nechápavý smích diváků. Přišli na akční film, dostali ránu mezi oči. Protože Matrix: Reloaded je opravdu bezohledný, neptá se, jestli ho jste schopní pochopit, plyne si po svém. Co bude dál? Možné je všechno. Revolutions budou vlastně novým začátkem. Žádnou „trojkou“, prostě a jednoduše novým Matrixem. Protože to, co se zdálo být konstantou, je náhle proměnou. Neo dříme v komatu. Změněný. Nejen tam, v síti, ale i ve špinavé a sychravé realitě podzemí. Realitě? Já už vážně nevím…
Bože, leží mi to v hlavě, bobtná to a pohlcuje všechno kolem. Chvíli trvá překonat prvotní divácký cynismus a prodrat se skrz aureolu, která film obklopuje a kterou on sám generuje předimenzovanou reklamou i vizuální obžerstvím. Jsou totiž dvě možnosti. Buď je celý Matrix nafouknutá nicota, chytře zamaskovaná přemírou antických a křesťanských aluzí a matoucích filozofujících replik. Nebo je celý Matrix geniální a revoluční projekt, který pouze zneužil formy filmu, aby infiltroval divácké mysli a otřásl jimi. Zahlcení obrazy je velké a příběh si žádá mnoho pozornosti. Víc, než mu může průměrný divák dát. Tenhle film mnoho lidí krutě zklame. Dobře jim tak.
