Michael Kiske. To jméno zřejmě rozbuší srdíčko každému příznivci legendárních „Dýní“, především tedy těch, co nedají dopustit na oba díly „Strážců sedmi klíčů“. Samozřejmě, všichni víme, že Michi skupinu po naprosto nedoceněném albu „Chameleon“ opustil, všichni také registrujeme jeho rozpačité pokusy na sólové dráze i čím dál častější hostování na deskách bývalých metalových kolegů (MASTERPLAN), či cucáků z branže (AVANTASIA). Že se jedná o účastenství vždy dobře zaplacené není pochyb. Vždyť hudebním cítěním je od nich bývalý útlý blonďáček, dnes holohlavý dařbuján, již léta na míle vzdálen.
Jsme to, co jsme, hrdá srdce souznící
zkoušená osudem, však odhodlaná
zápasit, hledat, najít, neklesnout!
Lord Alfred Tennyson: Odysseus
A přesně takovéhle motto by si principál nové skupiny SUPARED mohl klidně i vetknout do erbovního znamení. Možná trochu překvapivě totiž novou várku hudby přináší pod hlavičkou celé kapely, byť je samozřejmě předem jasné, kdo v ní tahá za nitky a kdo že má první i poslední slovo. Stačí prolétnout autorství jednotlivých skladeb, kde s jedinou výjimkou kraluje.
Hudba samotná bohužel zaostává za veškerým očekáváním a žádné „supa“ tak neuslyšíme. Celých padesát minut hrací doby totiž plyne v jednom nevzrušivém tempu, rockový dinosaurus kterému se příliš nedostává dechu. A nemůže to spasit ani tradičně jistý a suverénní pěvecký projev „pana kotelníka“. Skupina si po většinu času vystačí v základním rockovém obsazení (kytara, basa, bicí) a veškeré aranže tak nutně působí dosti střídmým, až spartánským, dojmem. Samozřejmě, povede-li se zpěvný refrén s ostrou kytarou, probublávající basou, který navíc ještě Kiske vyšponuje svými hlasivkami k prasknutí (řízný úvod "Reconsider", táhlá "Can I Know Now", napražené volání "Hey", "Boilingpoints Of No Reburn" s rytmickou slokou nebo závěrečná "Turn It"), není o příjemný poslech nouze. Je toho ovšem zatraceně málo, jako šafránu. Možná ještě popíček "Let´s Be Heroes", podpořený decentním klavírkem pod kytarami, ujde, ale to je skutečně z toho zajímavějšího vše. Zbytek - šedošedé nic. Kdo tedy čekal, že se Michael vydá cestou bombastických aranží a smyčců, které na jeho poslední sólovce "R.T.S." zastupovaly skladby jako "Shadowfights" musí být nutně zklamán. Ovšem netřeba propadat přílišné skepsi, není přece všem dnům konec, že?
Je s ním svízel, s „Kiskátorem“ nezvedeným. Na jednu stranu si ho člověk musí vážit za to, že jde stále za svým a neohlíží se vpravo ani vlevo. Vždyť o co by pro něj bylo jednodušší nahrát tradiční metalové album plné póz, klišé a dýňového humoru? Prodejní úspěch zaručen, recenze by se předháněly v superlativech, speedoví fanoušci radostně chrochtali. Na druhou stranu ovšem sbírku klasických rockových čísel "SupaRed" také nelze označit jinak než známkou průměrnou. Nechci být špatným prorokem, ale příliš růžově to s touhle deskou nevidím. Staré fanoušky nepotěší, nové nevidět. Ale třeba se pletu.
