Letos, tak jako každý rok již po tři roky, vedly moje kroky na větrný vrch nad šírošírou podolskou kotlinou, bych pročistil svou duši douškem svěží zatuchliny sklepní. Ano, doznávám, přátelé, po minulém ročníku Besídky byl jsem trochu skleptik, jestli se nám ta geniální mozková dynama tvůrců přeci jen neopotřebovávají, zda je sláva a showbyznys ve svých útrobách neproměňují na plytkou kašovitou hmotu, ze které se postupně vytrácí revoluční duch infantilního nazírání světa. Leč prozřel jsem a znovu očištěn tím pravým, nefalšovaným, originálním, začerstva stáčeným sklepáckým utrejchem, přináším vám žhoucí dojmy z besídky, která přišla opět tak jako každý lichý, sudý, přestupní i konečný rok přišla k nám!
Předně – dovolte mi vyzvednout nádhernou taneční choreografii, jež nese cejch mistra a nestora této umělecké disciplíny, génia české choreografie a vrhu kovovými předměty, Imricha Bugára. Tak jako každý rok i letos připravil stále mladý a talentovaný soubor divadla překrásná taneční vystoupení, z nichž bych vyzdvihl zejména pavoučí performance inženýra architekta Vávry, jehož nožky kmitaly v divokém rytmu a tělo se zmítalo vláčeno hudbou… O nic však nezaostalo ani dámské křídlo ansámblu, které předvedlo geniální variaci na neotřelé téma: barevní skřítci prožívají radost z nákupu ve vietnamském second handu, se sortimentem zaměřeným především na plavky vyblitých barev. Ale tanec provázel publiku celým pásmem ostře satirického, ba i laskavě hladivého humoru… Veselý duch kabaretu proplul plným hledištěm, když dámy pozvedly nožky v dovádivém kankánu, který se vzápětí magickým střihem změnil na Bregovičův rychlopalný Kalashnikov – bože, ta kadence spodniček a lýtek!!!
Co by byla tradiční besídka bez zpěvů? Co naplat, že média zatvrzele ignorují zjevné hitmakerské podhoubí divadla Sklep? Co naplat, že v televizi neuvidíte geniální song Kamila Marcela, ve kterém srdceryvně líčí, jak na návštěvě své dívky marně potlačuje chuť análně okusit jejího otce? Ano a tento růžový zjev české pop music usedl s námi, povídal nám o svém psu, ba i mužné ňadro poodhalil, vždyť jsme přeci jeho věrní fanklubáci. Ale ano, byl tu i slavný sexsymbol Tomáš Hanák, který prokazoval svůj univerzální talent jak skvostnými převleky, tak především zpěvem tklivé country písně „Musíme si pomáhat“ (provázen souborem Rošťáci), v níž se vší bolestí vylíčil duševní trauma trampa, jež toliko ke svojí ruce může se obrátit, když ho v okolí okulí svrbí. Ano, snad se mezi námi našla i dívka, která jeho úpěnlivé volání „musíme si pomáhat“ vyslyšela, vždyť co je krásnější než milování s romantickým podkresem táborového ohně a borovou šiškou v zadku. Ale byly tu i ženy, které s nezapomenutelným citem podávaly evergreeny, jež jedině Sklep dovede složit, v nichž se zračí snad všechny vlivy hudby včetně hudby orientální, techna, metalu, popu, jazzu, opery…
A skeče? Nu ovšem, kdo umí je lépe Sklepa! Absentující Milana Šteindlera a Václava Marhoula nahradil nezařaditelný mistr grimasy Robert Nebřenský, jež snad ani nemá ve své tělesné chráně trvalé bydliště a pronajímá ji tu duchu progresivního manažera, tu notně vyhřáté mediální hvězdě, tu nešťastnému poslanci Hlívovi (po němž interpelovala kolegyně Ústřičná). Ale všestrannost ansámblu došla naplnění, ženy hrály muže, starci hráli mládce, křesťané muslimy, muslimové velbloudí chrchle… Toho večera nebyla divákovi podána jen druhořadá komediální strava, nýbrž i drásává satira z českého parlamentu, šokující odhalení z dob, kdy Saddám trávil své dny bezpečí krytu a tuze želel, že neuvidí fotbalové utkání Kuvajt vs. Irán. Ano, ale bylo toho ještě mnohem více! Bylo nám dáno nahlédnout pod pokličku firemní strategie firmy Trimotors a.s., která divadlo Sklep koupila, do podhoubí islámského fundamentalismu a vůbec hluboko do dějinného smyslu současnosti… O suverenitě tvůrčí svědčila dokonce značná míra sebeironie, která je však vlastní všem velikánům kultury… Báječné zábavně naučné pásmo pak prokládaly brilantní soutěžní střípky, něco z Vávrovy poetické kuchyně, něco z kuchyně divadla Sklep (jako tradičně vařený brambor s česnekovo-bylinkovým sósem) a vše bylo završeno něžnou tlačenicí u šaten, z níž každý vyšel živý, pokropený živým potem…
Přátelé, až se rok s rokem sejde a Dobeška znovu otevře své brány, nebojte se držet prst na tepu kulturních dějin, protože Sklep, to je více nežli pouhé divadlo, Sklep, toť strážná věž divadelní kultury dneška!
Loučím se s vámi zásadní vnitropolitickou otázkou, kterou toho památného večera vznesl pan poslanec Malát:
Může mi někdo vysvětlit, proč čeští letci musí chodit po obloze pěšky????
