Heuréka! Mistr Arjen Anthony Lucassen nás v letošním květnu oblaží již šestou (počítáme-li tedy obě nahrávky z dvoutisícího za dva samostatné kusy) řadovkou AYREON a po zastávce na vesmírné stanici SPACE METAL tak hlásí návrat do lůna projektu nejmateřštějšího. Už vidím všechny ty hlavy ve tvaru van, které budou při poslechu „Lidské rovnováhy“ nejen přetékat, nýbrž doslova praskat nad geniální kompoziční prací tohoto sympatického „čahouna“. A výčet jmen hostujících zpěváků či zpěvulí je hvězdný jako vždy. Možná to nejsou až tak provařené metalové persóny jako posledně, ale o to zajímavějšího koktejlu, namíchaného z nezaměnitelných hlasových ingrediencí zúčastněných, bylo dosaženo.
Ten příběh je prostý. Šedá nemocniční místnost, vzduch páchne desinfekcí, zažraným potem, nemocí a smrtí. Na osamoceném lůžku, hnedle u okna s výhledem do pusté a neudržované zahrady, leží v komatu nešťastník, tiše, téměř bez známek života. Svět pro něj neexistuje, nevnímá pochmurné nebe, které se do místnosti tlačí skrz nemyté a zašlé okenní tabulky, nevnímá ruch doléhající sem z ulice, motory aut, hlasy lidí. Jen leží a sní ... a právě ve dvaceti dnech snů a vzpomínek na život se ten příběh odehrává.
Jistě, nic originálního, řeknete si a budete mít rozhodně pravdu. Ovšem zpracování na pohled provařeného tématu, to je to co budí RESPEKT! Lucassen se naštěstí velkým obloukem vrátil k zásadnímu konceptu „Elektrického hradu“, takže nejenže rozdal role jednotlivým účinkujícím, ale ty role sevřel i uvnitř písní a vytvořil tak svou snad nejlépe hlasově prokomponovanou nahrávku vůbec. Pochopitelně už samotné obsazení mu značně nahrávalo do karet a chápu, že výběr metalových „hvězd“ z „Flight Of The Migrator“ mohl jen těžko nutit do nějakého hromadného sboru. Kdepak, tam měl každý svůj vlastní píseček a svou polívčičku si přihříval hezky vlastní prdelkou. Nebylo to špatné, ale již tehdy mnohem provázanější a kompaktnější (proč chodit kolem horké kaše - tak tedy i méně metalový) „The Dream Sequencer“ byl o třídu výš. A „The Human Equation“ stoupá po křivce, protože dříči a snadno identifikovatelní pěvci typu všudybyla Jamese LaBrieho, Mikaela Åkerfelda (OPETH), Devona Gravese (DEAD SOUL TRIBE), Devina Townsenda apod. prostě nemohou zklamat.
Hudba samotná obsahuje krom houpaček hlasů i všechna další poznávací znamení rukopisu páně Lucassena. Tedy klidné akustické pasáže střídané riffující kytarou, táhlá vícehlasá sóla, „kosmické“ rejstříky, analogy, dojde i na hostující klasicizující nástroje - zkrátka hutný výběr roztahující se ve stopáži dvou CD, pestrý a výživný. Je složité mezi tak nepřebernou mozaikou pocitů vybrat nejsilnější položky, přesto bych bez váhání zvolil „Day Eleven: Love“ se skutečně monstrhitovým refrénem (zřejmě ne náhodou vybranou i na singl) a pak rozhodně i „Day Sixteen: Loser“, neboť se tváří jako řádně zprzněné country s vlezlým keltským motivem, mírně úchylným zpěvem a brutálně vyřvávaným „Loser“ a skřehotem v refrénu. Velká paráda a zároveň něco, co jsme od Arjena ještě neslyšeli. Na jazyk se dere vzpomínka na dávný zázrak z Esa REDNEX, tady ovšem v mnohem divočejší podobě. Zvíře puštěné ze řetězu. Názornou ukázku aranžérského umu, když o tom kompozičním už netřeba nadále polemizovat, pak dokládá například skvostné různohlasé „odpovídačky“ Jamesi LaBriemu v závěru „Day Four: Mystery“ či extáze při přebírání hlavního motivu dvojičkami i trojičkami nástrojů v dech vyrážející „Day Eighteen: Realization“. A věřte, že to ani zdaleka není všechno a že tahle deska svoje kouzla nevydá ani po desítkách poslechů!
Doporučuji se s padajícím soumrakem zavřít do tmy pokoje, na uši nasadit sluchátka a pak se teprve začnou dít věci. Mistr Arjen Anthony Lucassen má totiž velký dar - a my zase velké štěstí, že mezi námi podobní umělci stále ještě jsou, tvoří a že nám je dopřáno nirvány z poslechu jejich nadpozemské hudby. A byť se pochopitelně najde pár míst připomínajících minulost, musím být nadšen. Jak také jinak - tohle je nahrávka hodná Arjenova génia!
