V poslední době se v hudebním světě snad až přespříliš rozšířila charakteristická předpona (nebo také přídavné jméno) emo. Recenze, rozhovory i reklamní slogany se hemží samými emo. Zapůsobila nějaká hudba na vaše emoce a dokázala přitom i nářez? Prdnete tomu nálepku emocore a je vyřešeno. Hrůzná potřeba zdůraznit emocionalitu nahrávek si tak vybírá svoji daň, jako by snad veškerá hudba nebyla především o emocích a prožitku. Přesto nemohu jinak a v případě JAIRUS po tomto slovíčku lačně sahám, neboť hudba těchto Angličanů podle mne zaslouží zdůraznění onoho emo. Přestože stylově zapadá do směsky HC, thrashe i rocku, právě ono charakteristické „slůvko“ je spojovacím článkem celé desky. Ať už se skladby sklání k jakékoli škatulce, zůstává v nich totiž ona rozumově neuchopitelná naléhavost a pocitová emocionalita.
Tluče bubeníček tluče na buben a já tluču hlavou neboť magor jsem. Oprava, emo metálista jsem. Uf, hrabe vám, přijďte k nám, staňte se metalistou z přesvědčení. Takhle nějak to, pánové a dámy (rokéři a rokérky), dopadá, pokud si desku „The Need To Change The Mapmaker“ proháníte hlavou několik dní za sebou v téměř nepřetržitém opakování. Snažím se probrat z té roztřesenosti, ale stále se mi podlamují nohy. Šup sem, šup tam, nám už je to všechno emo.
JAIRUS jsou pro mě závanem svěžího větru, snad i lehké vichřice, a nic na tom nezmění ani fakt, že materiál desky „The Need To Change The Mapmaker“ není až tak čerstvým zbožím, protože ho skupina natočila už v roce 2003. Vydání se však album dočkalo až letos díky firmičce Skipworth Records, takže pojďme na chvíli zapomenout na nemotorné tvory, jimiž se metalový prales přímo hemží a zkusme polapit do sítě tohle mrštné a šikovné zvířátko. Bude vás to ale stát trochu toho prohánění se v půlnočních houštinách, neboť právě to je ideální prostředí pro zmiňovanou potvůrku podivnou. Ale pokud si dokážete ochočit vlastní mysl natolik, že zvládnete i stylové kotrmelce, můžete se těšit na trochu toho zvukového mazlení. Pozor jen na okamžiky, kdy se mazlíček promění ve vidiny ušmudlaných zoufale řvoucích sirotků válejících se v prachu u polní cesty, vedoucí do nikam. Chvílemi totiž hudba JAIRUS dostává opravdu agresivní ráz, který doplněný i o častý brutální až dávivý, hardcorem načichlý vokál lehce připomene německé depresivní drtiče DISBELIEF. Skladby však neklesají do monotónnosti jednoho stylu, ale proplouvají z agresivity i do odlehčenějších pasáží, občas se dostávajících až do bluesových poloh. Tu prostě nastaví kožíšek k pomazlení, aby vám vzápětí pročísli pěšinku ostrým drápkem. Lísavé mazlení se mění na hladové kousnutí stejně snadno jako prskavé vrčení na slastné předení. JAIRUS prostě nikde nezůstávají příliš dlouho, velmi časté změny zvukových poloh a aranží však nepůsobí násilně, snad i proto, že vlastní hudba není přizpůsobována momentálnímu stylovému vybočení, skupina zkrátka jen právě využitý motiv interpretuje různými způsoby od brutální řežby až po melancholickou polohu. Snad proto působí často velmi radikální stylové přechody zcela přirozeně a nenásilně, nejde totiž o krkolomné změny hudebního základu, mění se pouze aranže a způsob vyjádření, mění se sametovost srsti v ostrost bodláčí, nemění se však prostředí, nemění se myšlenka ani pocitová poloha. Na druhou stranu se díky variabilitě projevu daří dostat do hudby až fastinující bohatost, a to i přesto, že co se týče vlastní hudební náplně některých skladeb, je vlastně hudba JAIRUS celkem jednotvárná. Tuto jednotvárnost však skupina tak šikovně balí do barevnosti projevu, že uvědomit si tento fakt mi trvalo neuvěřitelné množství poslechů. Prostě, přestože mnohé motivy a postupy jsou dost jednotvárné, jsou zpracovány a kombinovány způsobem, díky kterému se výsledek stává neuvěřitelně pestrý. Tento zajímavý paradox je pro mě přímo fascinující a nedovoluje udělit slabé hodnocení. Šikovně to zkrátka hoši dělají a mně nezbývá než slastně přivřít oči a nechat se pomazlit i podrápat tímto náladovým zvířátkem.
Co to? Absťák! Kde to jenom mám, šlehnout, ale fofrem. Droga jménem JAIRUS se mi vlévá do žil. Obrazy a barvy, slepenec zvuků. Měl jsem někdy mozek? Nevzpomínám si. Měl jsem někdy …? Co jsem to jako měl mít? Safra. Jo hudební vkus? Co to je? To jsem přece nikdy nenašel, nebo snad jo? Co jsem to vlastně … no jo JAIRUS! To je ale úleva.
