Tak už je to tu zase. Všichni věrní nemeškejte, sedlejte své pekelné oře, upínejte si zbroj a ostřete meče. Světlo apokalypsy znovu vzplanulo a nastal nejvyšší čas na další zběsilou jízdu pohanským hájemstvím světa zvaného heavy metal. Znovu vás cesty zavedou do těch nejrozmanitějších zákoutí, v nichž se to odlesky ze všech myslitelných druhů kovů jen hemží, znovu se vám z toho všeho bude chvílemi točit hlava jako v závrati a znovu to nejspíš bude adrenalinový zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Vždyť čtveřice apokalyptických Jezdců, která těmhle jízdám už tradičně velí, má momentálně sakra dost zkušeností na to, než aby podcenila nějaký ten detail, a sakra dost odvahy na to, aby věděla do čeho jde. Pravda, už je to nějaký ten pátek, co jejich smlouva s peklem vstoupila v platnost a účinnost, takže původní nádech velerychlostní a brutální záležitosti se vytratil málem až kamsi do neznáma. Ale co na tom? Ďáblovi je nejspíš stejně šumafuk, nakolik jsou Jezdci pořád svižní a nemilosrdní, jen když vám okolo hlavy dál fičí pekelná síra, kouř a smrad. A že fičí, o tom nemůže pochyb.
Hned na začátek („Wahnsinn“, „Eruption“ a sympatický „Rock´n´roll“) nás cesta zavede do míst, která v současné době znamenají nejpřesnější obrázek o tom, jak na tom Jezdci jsou. Ve své metalové míchanici totiž momentálně více a více sázejí na čitelnou melodii, zasazenou do typického melancholického rámu, pořád dál se nebojí sem tam zdůraznit nadšení pro nejtvrdší hudební odrůdy (srovnejte si příslušné death metalové výkřiky a chroptění) a rovněž také rodná němčina jim je stále více vlastní. Minulé album „Have A Nice Trip“ (2003) se ovšem neslo v podobném duchu, a potud tedy nic překvapivého. Nutno však zdůraznit, že nakolik typicky D.A.R. skládají a hrají, natolik zůstávají široko daleko nepřehlédnutelní, což platí i pro album „Samurai“, a to stejnou měrou jako pro alba minulá. Poznenáhlu však neznatelně vyšlapaná cestička končí a přichází první převýšení, navíc ve velmi členitém terénu. Jako blesk z čistého nebe udeří thrash - death metalový kousek „Silence Of Sorrow“ a jeden úplně cítí, jak kopyta jeho stále ještě čerstvého koně přesně kopírují zemský (nebo nepozemský?) povrch. V šíleném tempu vyrážíme vpřed, abychom zdolali na první pohled zákeřný kopec, a vzápětí zvolníme, když se v refrénu ozvou hladivé tóny kláves a před námi se otevře dlouhá, svažující se rovinka. Ale co je blesk proti hromu. Ten se jako ozvěna ozve v „Der Teufel“, poctivém death metalovém infernu s nezaměnitelným svistotem bicích, zvolňujícím tak jako před chvílí pouze v husí kůži nahánějící klávesové mezihře. Jen aby se koně neunavili, mohl by si v tu chvíli pomyslet věci neznalý spolujezdec, s pohledem na jejich zpěněné pysky.
Ale kdepak. Na samém konci výbuchu startovní energie nás totiž ještě čeká manifestace síly, víry v sebe sama a netušené velikosti, kterou se Jezdci chlubí téměř na každém albu (za všechny vzpomeňme skladby „We Will Never Die“ nebo „Reitermania“), hymnická „Reitermaniacs“. A když se zaposloucháte do jejího textu („ … cítíš tu sílu, zmáčkneme to na maximum, všichni za jednoho, jeden za všechny, my jsme Reiter – maniaci …“) těžko uvěříte tomu, že některý z účastníků téhle jízdy jenom pomyslel na to, že by zvolnil. Okouzlení bojovnickou image metalu, z nějž jsou na hony cítit MANOWAR (a D.A.R. se náklonností k nim nikdy netajili), je tady velmi čitelné, ovšem já osobně nemám pocit, že by to kapele škodilo. Spíš naopak. To že, tvorba D. A. R. je poměrně originální záležitostí, dává podobným skladbám daleko důstojnější nádech a ani se nedivím tomu, že se bez nich Jezdci neobejdou. Ale nezdržujme se, otvírá se před námi další kus krajiny, a nebe jako by se až nebezpečně zatáhlo. Tak prosvištíme skladbou „Bamherzigkeit“, při níž za zavřenýma očima nahlédneme až do dalekého orientu, a čeká nás pichlavá sonda do klasického death metalu z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Úvodní riff „Per Aspera Ad Astra“ by se totiž klidně mohl vyjímat na albech takových PESTILENCE či MORBID ANGEL a nikdo z nás by nemohl říct ani popel. Podle už vyzkoušeného vzorce i tady temnotu vystřídá majestátní refrén, opřený o klávesový podklad, a nenápadně konečně nastane také čas na lehké vypuštění, které obstará (podržte se!) reagge kousek „Lazy Day“. I na takové lumpárny jsme ovšem od jezdců zvyklí, stejně tak jako na vtípek „Die Sonne Scheint“, jako vystřižený z nahrávky nějaké německé odrůdy ALKEHOLU.
Počkat, teď jsme dorazili na poněkud podezřelé místo. Že bychom zabloudili? Slunce zapadá a ani navigační vlastnosti skladeb „Roll My Heart“, „Hey Ho“ a zadumané klávesové téměř instrumentálky „Northerh Lights“, odkazujících nás na to, co bylo řečeno na samém začátku naší jízdy, nevypadají, že by nám mohly pomoci. A ke všemu se začíná stmívat a ochlazovat. Ale co, vždyť je to vlastně doopravdy šumafuk. Pojďme, dáme si to ještě jednou, rozjedeme se, ať už nás ty cesty přivedou kamkoliv, nebudeme na nic myslet a vychutnáme si jenom to, jak nám budou pekelná síra, kouř a smrad fičet kolem uší. A že budou!
