Oč více bují v současné české kinematografii plevy, o to více potěší srážka s kvalitou a po několika dietních nedovařených pokusech o komedii jsem šťasten za umaštěnou zabijačku v podobě příběhů o obyčejném šílenství. Ty bourají hned několik tradičních předsudků. Tak předně ten, že dobrý film musí být vystavěn na základech dobrého příběhu. Dále pak potvrzují, že pro současnou komedii není nutný (ač to jistě některým do hlavy nepoleze) jediný smotek trendařského, halucinogenního, marketingového artiklu. Dokazují, že v současném filmu opravdu není nutné, aby každých deset minut jakási adeptka herectví ukazovala, jak jí pánbůh a chirurg stvořili a v neposlední řadě přesvědčuje, že Zuzana Bydžovská buď vůbec není ošklivá nebo že kamera, maskér a kostymérky dokáží čarovat.

Ale pěkně popořadě, začít se musí u příběhu. Ten opravdu nestojí za protlačení mnoha kontaktních destiček pod klávesami. Přesto! Jeden pán, magnet to na netradiční situace a zážitky, měl paní. Ta vedena touhou po stereotypu od něj odešla za pánem nudnějším než Ruský týden F. R. Čecha. Pán první se jí snaží dostat zpět, čemuž se ona zpočátku brání, aby později zjistila, že ji nuda nebaví a po něco málo víceméně trapných protivenstvích osudu se k němu romanticky vrátila. Jediný pozitivní moment základní „dějové linie“ přichází v samém závěru, ale tohle prozradit nejde, takže každý sám. Naštěstí příběh je v tomto případě až druhořadý. Na cestě, čili použitých výrazových prostředcích, záleží daleko víc než na cíli, což zároveň působí jako přirozené síto na líbí vs. nelíbí. A mně osobně se líbilo moc.

Situace, jakými se prodíráme spletí minut, jsou napěchovány typickým Zelenkovským humorem, libujícím si v absurditách. Vůbec není výjimkou, když smích obecenstva nepřichází v jedné mase, ale každý se posmává tomu svému. Inspirujících nápadů a momentů je dost. Já pak speciálně oceňuji, že Zelenka ignoruje nejslabší ze stáda a humor jim neservíruje až do kebule. Pointa, jakkoliv mnohdy očekávatelná, přichází někdy hodně dlouho po úvodu, jindy je naopak „sitcomovsky“ vystřelena ihned za střihem. Záměrem asi největší šílenec v podání Ivana Trojana je nakonec vcelku normální, zato kolem něj se dějí věci. Šéf bigamista, co svou lásku dělí mezi manželku a aranžerskou figurínu nebo matka, psycholožka samouk, s charitativním fetišem jsou jen některými z nich. Ony zvláštní příběhy pak přicházejí hlavně díky extrémní toleranci hlavní postavy, její snaze o originalitu a ochotě lidem vyhovět bez ohledu na druh požadavku. Příjemné je, že ať si o situacích myslíte cokoliv, ať jsou jakkoliv neuvěřitelné, jakkoliv absurdní, jsou na plátně vždy prožité a nikoliv vykonstruované.

Stejnojmennou hru má už nějakou tu dobu na repertoáru Dejvické divadlo, proto nepřekvapí ucelenost – je vidět, že základní mouchy byly polapeny a ty nové jsou dány rozdíly, vynucenými při přepisu pro film. V originále třeba nemá příběh jednoznačně definované prostředí – do kasičky ovšem přispěla jedna logistická firma, takže nebyl problém nechat hlavního hrdinu makat v jejím skladu na letišti. Jak něco jde do vzduchu, musí to být žlutočervené s obrovským nápisem „DHL“. Naštěstí ten opruz s nekonečným záběrem na výklad letadla, co má jméno firmy perfektně vyvedené na „haubně“ i zevnitř, je hlavně na začátku a pak už dají pokoj. Prostředí letiště je však atraktivní, nezprofanované a svačinka u runwaye navozuje dojem skvělého relaxu. Nakonec i ta reklama může působit spíš negativně, protože pointa příběhu spočívá v záměně zásilek a přiznání, že není výjimkou, aby po světě poletovaly balíky, co v zakázkovém systému vůbec nefigurují. To určitě nebude pro zmíněnou společnost tím nejlepším pro vyleštění image. Ze zkušenosti z divadla pak těží i představitelé jednotlivých rolí a je nasnadě, že nejlepšími jsou právě ti, kdo stejné úlohy představují i na jevišti. Ivan Trojan, matka Nina Divíšková a především kouzelně přirozený Miroslav Krobot v roli otce. Z těch ostatních nemohl Petr Zelenka chybit obsazením Jiřího Bartošky, Zuzany Bydžovské nebo Karla Heřmánka. To je sázka na zkušenost, přinášející benefit především v tom, že i kdyby jejich výkon nebyl optimální, nikdy nebude špatný. Tradiční a neodmyslitelná je i sázka na neokoukané tváře našich bývalých bratří (nebo spíš sester) Zuzany Šulajové a Jany Hubinské. Obě už tedy mají něco rolí za sebou a ta neokoukanost je myšlena spíš v porovnání s představou, kdo by se v jejich úlohách asi objevil, kdyby stejně zkušené herečky měl autor hledat v domácích luzích.

Příběhy nebudou komedií pro každého, pro každou příležítost ani náladu. Šance na pocit spokojenosti nebo naopak znechucení z totální kraviny bude asi klasická paragánská padina. Pokud se vám líbily pseudodokumentární fikce „Visací zámek“, „Mňága a Žďorp - Happy End“ nebo „Rok Ďábla“, jestli mezi vaše oblíbené patří „Knoflíkáři“ a nálada „Samotářů“, nemůžete být zklamáni. Na Příběhy se nedá jít prostě jen tak náhodně do kina! Do kina se musí jít na Příběhy. A nejlépe od toho mnoho nečekat, protože jak známo, přílišné očekávání přináší přílišné zklamání. Pusťte to, co jste doteď četli, z hlavy a až se vám bude chtít, vyražte!