HELLOWEEN - Keeper Of The Seven Keys - The Legacy

HELLOWEEN - Keeper Of The Seven Keys - The Legacy

HELLOWEEN - Keeper Of The Seven Keys - The Legacy

HELLOWEEN - Keeper Of The Seven Keys - The Legacy

Co asi tak může znamenat název „Keeper Of The Seven Keys - The Legacy“? Logicky vzato máme na stole jen dvě alternativy. Ta první zní: Kapelu, respektive její tvůrčí mozky, políbila speed metalová můza a s nevídaným entusiasmem se pánové pustili do nahrávání nových skladeb. Ty se ukázaly natolik chytlavé a natolik podobné jejich tvorbě z konce osmdesátek, že volba názvu byla nutností. Druhá varianta je již pragmatičtější: Jde o cílený komerční tah. „Keeper trojka“ nenechá obecenstvo chladné. Ať si média píšou co chtějí, psát budou. Hlavně že se o albu bude mluvit a na druhu emocí již nezáleží, reklamu nám tím udělají.

HELLOWEENTéma, jak moc „Keeper Of The Seven Keys I, II“ ovlivnily metalový žánr, bude nejlepší nechat do diskuze. Šlo o nejslavnější alba skupiny a navazovat na ně, byť jen názvem si říká o slušnou konfrontaci s fanoušky (hlavně těmi staršími). Osobně mám starou tvorbu HELLOWEEN dodnes velmi rád, byť za jejich nejlepší album považuji „Chameleon“. O to větší mrazení ve mně vyvolala zpráva, že nové album se bude jmenovat „Keeper Of The Seven Keys…“. Ta drzost?! Vždyť z původní sestavy v kapele zůstali jen Weikath a Grosskopf. Weikath se sice skladatelsky podílel, ale největší evergreeny (také to slovo tak milujete?) má na svědomí Hansen. Nebývá pravidlem srovnávat nová alba s dvacet let starou deskou a od recenzenta to může být bráno jako podpásovka srovnávat navíc s nejslavnějšími alby kapely, ale tentokrát si o to chlapci řekli sami. „Keeperové“ byly především napěchovaní hitovými, chytlavými písněmi. Za ta léta nám už možná vlezly až moc pod kůži, nicméně své kouzlo měly. A právě v této rovině se „Legacy“ vůbec nechytá. Svým charismatem navazuje maximálně tak na předchozí desku. „Keeper III“ je plný předlouhých kompozic, které ani co do nápaditosti použitých motivů, ani instrumentálně svůj účel nesplňují. Roztáhnutí pár nápadů do čtvrthodiny, jako je tomu hned u úvodní „The King For A 1000 Years“, je nejlepší recept na to, jak otrávit posluchače hned ze začátku. Navíc, když hned na úvod člověk slyší „RHAPSODY-copyright“ motivy (naštěstí jen v první skladbě), vrásky na čele se mu prohlubují ještě více. Ať už si dále pustíme „The Invisible Man“, „Born On Judgment Day“, nebo další, setkáme se stále s tím samým. Zbytečně protahované instrumentální pasáže obohacené o rádoby zajímavé motivy, které se však z celku drolí jak stará omítka. Tak to dopadá, když pár nápadů vycpete spoustou vaty. A v tomto duchu to celé pokračuje. Za celé první CD z podřimování nešťastného recenzenta vytrhne akorát singlovka „Mrs. God“ a to navíc pouze svým debilním kytarovým motivem (omluvte to slovo, ale jiný přívlastek mě sem fakt nesedí). Osobně jsem tyto taškařice á la „Perfekt Gentleman“ míval rád, ale co je moc… Jediné plus si u mě udělali Gerstner s Derisem v poslední „Silent Rain“. Konečně riff a rytmus, kde to trochu jede.

První skladba, která mě skutečně zaujala, je až úvod druhého disku: „Occasion Avenue“. Ta sice začíná sestřihem Weikathových příspěvků v původních „Keeperech“, ale poté se změní v relativně zajímavou kompozici s pěkným sborovým motivem. Ve vlezlé baladě „Light The Universe“ si Deris střihnul duet s Candice Night. Stopáž jednotlivých skladeb na druhém disku je již přijatelnější, ale i tak bych jej pojmenoval spíš „Rabbit Don´t Come Easy – Legacy“. Jsou zde chytlavější skladby jako „The Shade In The Shadows“,  „Get It Up“, nebo závěrečná  „My Life For One More Day“ a celkově druhé dějství působí svěžejším dojmem a kdyby vydali jen tento druhý disk (a pod jiným názvem), asi by si ostudu také neutrhli. Ale to jsou ta kdyby…

Je mi jasné, že předchozími odstavci naštvu spoustu skalních, ale vše jsem napsal s čistým svědomím. „Keeper Of The Seven Keys I, II“ byla vůbec má první metalová alba a dodnes k nim mám jistý sentimentální vztah. Už jen pokus o navázání na jejich odkaz beru jako jasný marketingový tah, který skupině vyjde možná co do prodejnosti, ale ani náhodou co do kvality. Je mi líto, ale tahle přepomádovaná nuda není „Keeper Of The Seven Keys III“.

 579

Manatar

Verdikt

„Keeper Of The Seven Keys III“ to není ani náhodou. První disk je jen koncentrovaná nuda, nemastné, neslané (4/10). Druhá část je již živější, ale i tak jde spíš o pokračování současné tvorby, než o odkaz dávných desek (6/10). Nové album je (opět) zklamáním, o to smutnější je, že se schovává pod název alb, která si se skupinou většina lidí spojuje.

Hodnocení

Autor
5 / 10
Redakce
5 / 10
Čtenáři
6,1 / 10

Další informace

Stopáž: 77:41

Produkce: Charlie Bauerfiend & HELLOWEEN

www.helloween.org

Sestava

Skladby

  1. CD 1 - The King for A 1000 Years
  2. The Invisible Man
  3. Born on Judgment Day
  4. Pleasure Drone
  5. Mrs. God
  6. Silent Rain
  7. CD 2 - Occasion Avenue
  8. Light The Universe
  9. Do You Know What You're Fighting For
  10. Come Alive
  11. The Shade In The Shadows
  12. Get It Up
  13. My Life For One More Day

Jiné pohledy

3,5 / 10
Vydat TAKOVÝ materiál pod TAKOVÝM titulem není ničím jiným než neslýchanou drzostí. Strážce sedmi klíčů je neodmyslitelně spjat s mými posluchačskými začátky a byl jedním z nejpodstatnějších důvodů mého zvýšenému zájmu o rockovou hudbu. Uplynulá léta na tom nezměnila zhola nic, stále pravidelně sahám do poličky pro otlučené kazety a s trochou nostalgie naslouchám příběhům, které psaly jednu z nejdůležitějších kapitol metalové historie. Stejně velké sympatie pak věnuji ostatním nahrávkám s Michaelem Kiskem u mikrofonu, zejména pak nezapomenutelnému „Chameleon“. Přiznávám, že éra s Andim Derisem mi už tolik nesedí, ale přesto nemám větší problém ztotožnit se s některým materiálem, především pak z alba „The Dark Ride“. Ovšem po vyhazovu dvou, pro běh kapely naneštěstí zcela zásadních členů, se můj postoj k legendě mění k horšímu. A tak po vyloženě směšném „Rabbit Don´t Come Easy“ jsem ani teď nečekal žádný zázrak, leč doufal jsem, že Weikath a spol. vrhnou do třetího pokračování legendárního příběhu o sedmi klíčích všechny svoje síly a vytvoří nahrávku, které bude titul „Keeper Of The Seven Keys, pt. III“ alespoň trochu slušet. Bohužel se tak nestalo ani tou největší náhodou, třetí příchod Strážce je pouze do nekonečna protahovanou nudou, nedisponuje ani stopovým množstvím zajímavosti a naprosto se utápí ve skladatelské bezradnosti, jejíž rázný vstup do hry ukázalo v plné nahotě předešlé, po všech stránkách nevydařené album. Inu, to jedna kdysi tak výrazná kapela ztratila soudnost a nadobro si pokazila renomé vskutku závažnou věcí, kterou totální devalvace stylotvorných hodnot Strážce sedmi klíčů bezesporu je. Ale co, koupěchtiví zákazníci se jistě jen pohrnou, vždyť hlavní věcí je uspokojivý stav našich peněženek (to, že jsme je naplnili vyloženě sprostým způsobem přeci vůbec nevadí). Dále už se ke zklamání roku nehodlám vůbec vyjadřovat, snad jen: nemělo se tohle album náhodou jmenovat „Keeper Of The Seven Keys pt. III – The Final Desecration”?
Reaper | 30. října 2005

 

6 / 10
HELLOWEEN asi nikdy nebudou vyložené béčko, ale na áčkovou tvorbu z první dekády existence už nedosáhnou ani omylem. Můžu sice i pár alb z Derisovy éry a ani nový Keeper mě nijak zásadně neznechucuje, ale do stropu bych z něho taky neskákal. Pár dobrých takzvaných tykvovitých nápadů. Jedna, dvě dobré skladby a tuny vaty a nudy v lehce nadprůměrném provedení. Kiske a Kai Hansen si můžou už po x-té v posledních patnácti letech gratulovat, že zavčas odešli. Je to právě Kai kdo drží zbyteček odkazu původního keepera pevně v rukou a kupříkladu ve skladbě "Strange World" na "Majestic" má hned po sobě bez ladu a skladu hozené tři melodické motivy, za které by dnes Weikath s Derisem dali půl palce na pravé noze. A ty dvě alba na 80 minut materiálu jsem taky nepochopil. Hoší, nic moc. I průměrnější alba Gamma Ray jsou mnohem lepší než tohle.
Louža | 26. října 2005

 

4 / 10
Nevím, zda v případě pojmenování novinkového kotouče HELLOWEEN lze hovořit o svatokrádeži, o drzosti však zcela určitě a nepochybuji, že to byl i záměr našich německých furiantů. S odchodem Uliho Kusche a Rolanda Grapowa totiž odešli skladatelé toho zajímavějšího, co novodobé dýně mohly nabídnout a již předchozí sága o Králíčkovi ukázala, že ani jeden z noviců tuhle díru nezalátá. A nestalo se tak ani na "The Legacy". Skutečně nevím, o jaký odkaz by se mělo jednat? Pokud to mají být sáhodlouhé songy, ve kterých bují vata jako její cukrová jmenovkyně ve vašem břiše po návratu z pouti, pak gratuluji, dílo se podařilo. Jinak je to spíš odkaz na kompoziční bezradnost a únavu materiálu. Navíc ta šílená stopáž! Takže za zajímavější druhý disk ("Occasion Avenue", typický slaďáček pana Derise "Light The Universe", pár dalších míst - třeba "My Life For One More Day") a také vzhledem k tomu, že si tuhle kapelu alespoň s žádnou jinou nespletete, jak bývá jinak zvykem u každých druhých speedařů...
Darkmoor | 25. října 2005

 

6,5 / 10
O mrtvých jen dobře. A i když odkaz slavných dýňových alb „Keeper Of The Seven Keys Part I. a II.“ zdaleka mrtvý není, přece jen by se s ním mělo zacházet minimálně s podobnou úctou. Říkejte si co chcete, ale na tohle Weikath, Grosskopf (coby pamětníci oněch časů) a jejich současní spol. prostě neměli právo. Natočit typicky průměrné album HELLOWEEN z éry Andyho Derrise za mikrofonem, tedy ani špatné, ale ani výborné, a v předtuše jakési senzace a z ní zřejmě plynoucího tučného zisku (nemluvě o dvoudiskové fintě na pozadí hracího času alba) mu vtisknout legendární titulek s pořadovým číslem tři, to asi fakt chce náturu. Tohle totiž není nic jiného než svatokrádež a smilstvo dohromady a já bych to trestal devítiocasou kočkou. Proti samotnému obsahu albu už tolik výhrad nemám, neboť ten je prostě takový, jaký se za daných okolností dal očekávat. Weikathova a Derrisova autorská práce už jiná nebude a jejich ostatní souputníci proti tomu kdy těžko něco zmůžou. „Rabbit Don´t Come Easy Part II.“ by byl ovšem daleko výstižnějším titulem a rozhodně by nikoho nepobouřil.
Louis | 24. října 2005