EVERGREY jsou tedy případ... narozdíl do většiny žánrových soudruhů nemají absolutně problém vytvořit si vlastní originální výraz, vygenerovat nenapodobitelnou atmosféru a přenést ji na studiové nahrávky. Činí jim však značné problémy se na dalších nahrávkách od byvšího oprostit a přinést materiál alespoň trochu odlišný, prostý zbytečných reminiscencí na cosi již před tím slyšené. Vlastně jsem to nikdy za extra velký problém nepovažoval, ale jak čas běží a zářezy na pažbě Englunda a spol. nabývají na četnosti, začíná to pomalu ale jistě otravovat. Ke cti EVERGREY budiž řečeno, že poslední dvě řadovky jsou alespoň uměřeným krokem stranou...
„Monday Morning Apocalypse“ není tedy žádnou stylovou apokalypsou, převratem, revolucí či evolucí. Z desky je slyšet patrná snaha Englundovců znít trochu jinak. Především první polovina desky se nese ve znamení trochu netypicky odlehčených kompozic, které sází mnohem víc na jednoduchou strukturu, než na typický vrstvený a válcující zvuk. Dusné power metalové síně se tak příjemně provzdušňují, těžké záclony kryjící matná okna se nadouvají svěžím vánkem a venku už nezuří bouře beznaděje, ale spíše melancholický podzim. EVERGREY nemají nejmenší problém vystačit s velmi jednoduchým motivem i odlehčenou aranží a chytlavou skladbu podpořit výtečným refrénem (to je případ „Lost“ či sousední „Obedience“), nemají problém přitopit typickým silovým riffem (titulní věc) a bohužel opět mají problém s ozvěnami minulosti, ale není to tak horké jako na předchozích deskách.
Méně typickou první polovinu předěluje značně sterilní „Curtain Falls“, píseň typu „hobluj a nepřestávej“. Tady hřbitovní kvítí nepokvete. Od písně „In Remembrance“ se album veze ve starých zajetých kolejích do stanice Beznaděj. Náhrobní kámen se opět přivalí, písně těžknou, atmosféra houstne. Zároveň jsou klasiky jako „Still In The Water“ či “The Dark I Walk You Through“ opravdu korunními klenoty „Monday Morning Apocalypse“, a to hudebně i textově. Jsou to EVERGREY přesně tak, jak je známe a jak je máme rádi – už zdaleka ne tak naléhaví jako na „In Search Of The Truth“, ale pořád dost silní a vynalézaví. Čili – opět trochu moc stejní, ale opět dost přesvědčiví, aby jim to člověk odpustil. Navíc uzavření pondělní apokalypsy bonusovým klavírním povzdechem je více než příjemné...
„Monday Morning Apocalypse“ je tedy vlastně klasickou deskou Švédů. Materiál je to silný a chytlavý, trochu odlišný od minulosti a přece trochu stejný. Technicky samozřejmě skvěle ošetřený. Z EVERGREY mám neodbytný pocit, že lepší už to nebude... ale rád se nechám překvapit.
