Je skvělé, že díky naší agilní cestovce „Ozzy a Potkan“ můžeme pohodlně a bez větších starostí navštěvovat veškeré zajímavé koncerty v sousedním Německu a tak i zájezd na tuto významnou putovní akci jsem si prostě nemohl nechat ujít. Odjíždělo se dle plánu již v poledne a dobrá nálada naplněného autobusu napovídala, že očekávání velkých věcí je ten den na místě. Přijel i Matouš z Bukoviny a že nevíte kterej? Nevadí, hned vysvětlím. Jestli si dokážete představit dlouhovlasého menšího padesátníka oblečeného v kůži (kopyta, kalhoty, křivák), co už má lehce naložíno, jak na každém odpočívadle s flaškou Danielse huláká na spořádané německé civilisty – „Kam spěcháte, pojeďte kurva na SLAYER, né?“ – kteří v panické hrůze nasedají do svých vozidel. Tak tahle povedená postavička, neustále se nevědomky starající o zábavu, byl on. Rozhodně výzva pro tvůrce nějakého metalového komiksu.
Místem konání je jakási mnichovská tovární hala o půdorysu běžného fotbalového hřiště, dokonale upravená pro účely velkých koncertů s veškerým nezbytným zázemím. Na rozdíl od nás mají v Německu vstup do odděleného prostoru před pódiem zajištěn ne ti, co si připlatí, ale prostě ti, kdo dřív vkročí, což zjišťuji až záhy. Neznaje do té doby tamějších poměrů jistím průchod do tohoto vyhrazeného sektoru předstíraným telefonováním, nikdo nereaguje a tak jsem bez problémů uvnitř. Zatímco se pohodlně opírám o zadní hrazení a pozoruji přes uličku houstnoucí dav v běžném prostoru haly, na pódium se řítí americká core metalová úderka THINE EYES BLEED, která reprezentuje hodně agresivní pojetí nové zámořské metalové vlny. Jejich set je umlácen v moři agresivity, přeřvaném zvuku a zejména v neměnné formě skladeb a tak jsem rád, že to hoši už po pětadvaceti minutách balí. Následují o poznání pestřejší LAMB OF GOD, kteří jsou jedněmi z čelních představitelů N. W. O. A. H. M. a tak se při jejich současném pojetí thrash metalu dočkám jak větší barvitosti skladeb, tak profesionálnější pohybové prezentace – zaujme zejména neposedný zpěvák Randy Blythe. Zvuk je samozřejmě mnohonásobně čistší. LAMB OF GOD hrají průřez ze svých posledních dvou alb a jsou vesměs kvitováni s nadšením. Dvacet minut stačí na přestavbu pódia, nazvučení bicích, kláves i šípovky „božského“ Alexe a máme tu finské brutální melodiky CHILDREN OF BODOM, kteří se u našich západních sousedů těší velké popularitě, srovnatelné třeba s jejich krajany HIM. Důkazem budiž tisíce rukou, které vytleskávají každou odlehčenou klávesovou vyhrávku. Ten den suverenní Laiho kormidluje bez zádrhelů čtyřicetiminutový průřez celou tvorbou populárních dětí od jezera Bodom. Ze zahraných skladeb vzpomenu namátkou tutovky „Downfall“, „Hate Me!“ nebo „Living Dead Beat“. Nic naplat, CHILDREN OF BODOM už jsou zde klasikou a Němci je milují.
Švédští IN FLAMES už dávno vykvetli v evropské metalové superstar a jejich narvaný koncert doslova srovnal přední linie silou tajfunu. Kromě dvou „mosh pitů“ bylo k vidění padesát metrů klátících se těl, vzduchem lítající plné pivní kelímky i několik rvaček. Stačilo se jen v úžasu dívat. Vím, že mnoho lidí má kapele IN FLAMES za zlé postupné odklánění se od původního stylu plného vyhrávek, ale naživo je právě jejich novější a „odlehčenější“ materiál tím pravým svěžím větrem vhánějícím do tohoto skandinávského kolosu potřebnou dávku přímočaré energie, tolik důležité pro živou prezentaci. Scéna zezadu osvětlená řadami fosforeskujících žárovek vodorovně uložených v jakýchsi prosklených vitrínách budí dojem „futuroomu“, který ještě umocní klávesové dokresy a party přehrávané z pásu. Odreadovaný sympaťák Anders Fridén burcuje dav ze všech koutů pódia a jeho nahallovaný projev se kolikrát tříští o zvukovou stěnu mírně přebuzených kytar. Bjorn Gelotte je frajer, který nemá problém se sebesložitější vyhrávkou. Průřezu celou kariérou vévodí novější skladby jako „Cloud Connected“, „Trigger“, „The Quiet Place“, „Take This Life“ nebo titulní skladba z poslední řadovky „Come Clarity“. Zazní i po jedné ukázce ze starších alb „The Jester Race“ (1995) a „Colony“ (1999). Konkrétně jde o songy „Graveland“ a „Resin“. IN FLAMES předvedli strhující vystoupení, na které budu dlouho vzpomínat.
S jedenáctou večerní konečně přichází thrash metalová legenda SLAYER v plné parádě – tedy po patnácti letech opět s Davem Lombardem. Za jeho vysoko nad pódiem umístěnou bicí soupravou visí jen plátno, na které se v průběhu koncertu promítají různé tématické obrázky. Po stranách stojí sady Marshallů postavené do obrovských desetimetrových obrácených křížů. A začne se pěkně ostrým prohlášením – „God Hates Us All“ – tedy jedinou zde prezentovanou skladbou, kterou na studiových albech nenabubnoval právě Dave Lombardo. Těžiště koncertu stojí zejména na tvorbě z první dekády a samozřejmě na novince „Christ Illusion“. Hned druhá je slavná protiválečná hymna „War Ensemble“, jejíž obsah je v současnosti stále tolik aktuální. Následují čerstvé kousky „Jihad“ a „Eyes Of The Insane“ a z plátna na nás náhle upřeně hledí tváře muslimských vůdců, které se postupně střídají s pohyblivými obrázky obrovských dopravních letadel. Výlet do metalové historie zajistí „Die By The Sword“, abychom se záhy dostali k vrcholné fázi celé mnichovské akce. Usměvavý Tom Araya, nově s hustým plnovousem, po každé skladbě nehodlá zdržovat dlouhými proslovy. Naopak, maximálně poděkuje, ale ve většině případů songy bez pauzy navazují. Přichází čas na překvapení večera „Born Of Fire“, osvědčenou „Mandatory Suicide“ a „Hell Awaits, takže Kingův hroší zátylek vytrénovaný čtvrtstoletím koncertů dostává znovu opravdový záhul. Do konce základní hrací doby ještě neoposlouchané želízko v ohni „The Cult“ a tři klasiky „Seasons In The Abyss“, „Dead Skin Mask“ a zejména „Raining Blood“. Po krátké pauze je celá oslava brutality zakončena geniální „South Of Heaven“ a jak jinak – zejména v Německu kontroverzní písní a klasikou z největších – „Angel Of Death“. Ještě nezbytné rozloučení, rozhazování trsátek do šílícího davu a SLAYER definitivně končí. Je sobota 28. října, jedna po půlnoci a my máme před sebou 300km cesty domů, ale stálo to za to.
