Adaptace komiksových okýnek jsou již nějaký ten rok v kurzu, zdá se však, že jejich obliba nejen stoupá, ale rovněž jde vzhůru také četnost, s jakou filmová studia chrlí stále nová a nová zpracování děl tohoto žánru. Pomineme-li asijskou tvorbu, která je světem pro sebe sama, lze říci, že zásadním mezníkem na tomto poli se stalo Rodriguezovo „Sin City“, které výrazně nabouralo řetězec vesměs otrockých a často bezduchých převodů jinak velmi kvalitních předloh a rovněž nastolilo relativně vysokou laťku vizuálního zpracování. Všechny indicie nasvědčují, že tomu tak mělo nebo alespoň mohlo být v případě zpracování dalšího neméně kultovního komiksu Franka Millera „300 – Bitva u Thermopyl“ v režii Zacka Snydera, kterého jsme doposud mohli znát pouze díky jeho prvotině „Úsvit mrtvých“.
Historickými prameny doložená bitva u Thermophyl, v níž tři stovky Řeků pod vedením Leónida vzdorovaly mnohonásobné přesile perských vojsk pod vedením Xerxese, je tématem, jehož ztvárnění má leccos do sebe. Ostatně již před dlouhou dobou vypuštěný trailer dokázal skutečně nalákat výborně sestříhanými ukázkami s vycizelovaným vizuálním zpracováním, které více než cokoliv jiného připomínaly dokonale zvládnutý videoklip. A nutno dodat, že v tomto případě nejsme tolik od pravdy, snad až na to, že namísto pěti minut trvá téměř dvě hodiny. Jestliže „Sin City“ bylo výborným, často až příliš věrným přepisem, který dokázal vytěžit maximum z působivé noir atmosféry komiksu a staré „drsňácké“ školy a to vše orámovat na svou dobu dech beroucím zpracováním, „300“ klade na první místo především vizuální stránku a někde na konec teprve poněkud chatrný obsah, jenž vyvstává z řídkého scénáře.
A ten je bohužel největší slabinou snímku. Ačkoliv je třeba brát v úvahu, že narativní specifika komiksu vedou ke značné zkratkovitosti a z ní vyplívající dynamice vyjadřování, Zacku Snyderovi se tento fakt bohužel ne zcela podařilo na plátno převést a dalo by se říci, že mnohé scény díky tomu často vyznívají spíše naivně (např. scéna v odchodu krále Léonida vstříc Peršanům, „poklidná“ intermezza v bitevní vřavě či vesměs banální dialogy). Příliš prostoru nedostávají ani jednotlivé postavy, které většinou působí ploše a pokusy o hlubší vykreslení nakonec končí v přímočarých, přehnaně v siláckých a exaltovaných polohách, které ve výsledku zanechávají poněkud poněkud úsměvný dojem. Překvapením naopak je, nakolik se vzhledem k pojetí drží tvůrci doložených faktů, ať již jde o vykreslení zvyklostí života Sparťanů (tradiční výcvik chlapců agogé, postavení žen, takřka striktní heterosexualita či žádost o „zemi a vodu“ jako deklarace perských vyslanců o podřízení se Perské říši, která končí jejich svržením do studny) nebo rámcový průběh bitvy (zrada odpadlíkem Ephialtem, vyslání perské elitní jednotky „nesmrtelných“ v druhém útoku apod.). Příjemnou vsuvkou je naopak hlas vypravěče, jehož přednes dává snímku trochu širší perspektivu, lehce nabourává komiksový styl a vytváří hezky ztvárněnou hranici mezi mýty a mystérii opředeným dobovým Řeckem a racionálními fakty.
Největší devizou a současně lákadlem tak ve zůstává právě vizuální ztvárnění, které zcela přehlušuje ostatní aspekty snímku a zanechává někde v zadu v mysli dojem, že je zde samo o sobě a pro sebe. Velké výpravné obrazy se střídají s detailními záběry z bitevní vřavy a dokonalé choreografie bojových scén, jimž dominují „uřvaní“ Řekové masakrující hordy útočících perských vojsk. „300“ opět posunulo využití „bluescreenového“ způsobu filmařské tvorby o nějaký ten krůček dál. Mnohé scény jsou skutečně velmi vydařené a nemalou zásluhu na celkovém dojmu mají nejen jemná zrnitost obrazu, ale rovněž barevné filtry, které jednotlivým částem vtiskávají decentní odstíny a evokují atmosféru dob dávno ztracených. V některých okamžicích se dokonce vybavují reminiscence na Scottova „Gladiátora“, jehož některé scény rovněž nesly onen příznačně soumračný nádech. Vše je dokonale spočítáno na efekt, a převážná část filmu skutečně funguje jako dlouhotrvající videoklip, v němž se střídají dynamické střihy, nestandardní nájezdy kamery, či tolik oblíbené videoklipově zpomalené sekvence, jimiž probleskují zvýrazněné cákance krve a useknuté údy.
Na první pohled má „300“ skutečně všechna esa, která z něj činí divácky přitažlivý snímek, jenž je do určité míry zábavný a překvapivě nehraje na masově známá herecká jména (za všechny snad Leana Heady, kterou jsme např. mohli vidět v dramatu „Aberdeen“, či David Wenham ponejvíce známý z Jackosonovy adaptace „Pána prstenů). Ve výsledku nicméně zůstává pouze jakýsi neurčitý, neosobní dojem, který velmi rychle slábne a na shlédnutý film nechává záhy zapomenout. Marketingový hype okolo celého snímku tak vytvořil monstrózně nafouklou bublinu a činí z něj to, čím ve skutečnosti není. Dokonalé vizuální zpracování jednoduše nedokáže suplovat děravý scénář, jímž probleskuje povrchnost a neschopnost diváka silněji strhnout. Odmyslíme-li si ono pozlátko, celkové úrovni mnoha dřívějších komiksových adaptací dýchá „300“ na záda z dálky.
