S roboty, kteří mají schopnost přeměňovat se v dopravní prostředky (auta – jsou-li hodní, vojenskou techniku – jsou-li zlí) jsme se mohli za našich mladých let (tj. po pádů „komančů“) setkávat buď v podobě hraček nebo komiksů, které k nám byly po otevření hranic dováženy ze SRN, případně Rakouska. Kdo se s příběhem zmíněných robotů alespoň letmo setkal, jistě si zapamatoval, že ten „červenomodrej“ (Optimus Prime – vůdce „Autobotů“) je „hodnej“, ten „druhej velkej“ (Megatron – leader „Decepticonů“) je „zlej“ a že chce vyhladit celé lidstvo se vším všudy.
Podobný příběh se rozvíjí i v aktuální novince na poli akčních filmů respektovaného režiséra Michaela Baye, který se, přes svůj původně zamítavý postoj, nechal k natočení této ságy přemluvit od dalšího filmařského „titána“ – Stevena Spielberga. Podle jména režiséra, některých trailerů a vůbec díky jakési „přirozenosti“ „Transformers“, každý jistě očekával pořádnou akci, sem tam nějaké humorné vsuvky, akci, trošku patosu a pro změnu zase promakanou akci. Všechny zmíněné ingredience jsou skutečně obsažené, ale jsou namíchané v trochu jiném poměru – téměř polovina filmu se totiž tváří jako komedie. Střílečky, bitvy obřích robotů a demolice města jsou obsaženy zhruba ve třetině filmu, no a zbylý čas vyplňují nezbytné Optimovy úvahy o lidstvu a jeho budoucím napravení, případně náznaky vyvíjejícího se vztahu mezi hlavním hrdinou Samem (Shia LaBeouf) a jeho přitažlivé spolužačky Mikaely (Megan Fox).
Co se týká komediální vložky, tak ta je nesmírně zdařilá – skutečně si nevybavuji film, který by mě v poslední době pobavil v takové míře. Velkou měrou tomu přispívá Shia LaBeouf, jehož charakter mírně poplašeného studentíka zdařile balancuje na hraně jakéhosi smolaře/nekňuby a zároveň odvážného mladíka, který neváhá pro záchranu celého světa obětovat vlastní život. Uznávám, že takový typ postavy není nikterak originální, ale právě LaBeouf si svým osobitým ztvárněním této role dokáže diváka ihned získat na svou stranu a nikdy nesklouzne k odporně nasládlému přehrávání v tom málu patetických scén a ani na vteřinku nezapůsobí trapně v té obrovské záplavě komediálních vsuvek. Pozadu nezůstávají ani další postavy – Optimus a jeho squadra velmi pobaví při hře na schovávanou na zahradě Samových rodičů, případně „močením“ na nesympatického agenta, ministr s analytičkou objasňující původ telefonů Nokia, nebo třeba pro mě nepochopitelný Samův spolužák věšící se nohama na strom, aby zaujal spolužačky. Tato a několik dalších scén vzbuzuje až podezření, že Bay se Spielbergem, resp. jejich scénáristé, byli při tvůrčí činnosti na tomto filmu pod vlivem nějakých záhadných látek a že měli při práci rozhodně veselo… Co mi zde na druhou stranu moc nesedí, to je Anthony Anderson, který se prezentuje opět rolí uřvaného tlustého nekňuby, stejně jako v akčních „skorobéčkách“ Andrzeje Bartkowiaka.
Synonymem pro jméno Michaela Baye je ovšem v posledních letech sousloví „zdařilá akce“, a proto se většina diváků jistě těšila na to, kterak si mistr svého oboru poradí s předlohou, která je přímo určena k tomu, aby se stala nejzdařilejším akčním filmem všech dob. Jak jinak – Bay vše zvládl na výbornou, a tak divák bažící po klasických „bayovinách“ jakými jsou ohlušující výbuchy, auta létající vzduchem, nebo západ slunce odrážející se od všeho co se leskne, nezůstal o nic ochuzen. Navíc „Cybertronská“ (Cybertron – planeta odkud oba znepřátelené robotí klany pocházejí) technika umožnila Bayovi zajít ještě dál, než v jeho předcházejících filmech, takže se dočkáme např. totální devastace americké vojenské základny, kterou si vezme na starost Blackout (jeden z Megatronových společníků měnící se na helikoptéru) hned v úvodu filmu, souboje stíhaček se Starscreamem, který je schopen se za letu přeměnit z letounu F-22 Raptor na svou normální podobu a zpět, nebo robota-vozíčkáře (v tomto případě Bumblebee – zřejmě nejpřátelštější Autobot), který se pomocí odtahového vozidla vrací zraněn zpět do bitevní vřavy, aby pomohl zvrátit její nepříznivý průběh.
„Transformers“ jsou přesně tím filmem, který vám dá to, co od něj očekáváte. Má představa byla, že se usadím do nějakého velkého multikina, pohodlně se rozvalím, odpojím mozkové obvody, které (většinou minimálně, ale někdy přece jen…) mají na starost přemýšlení a budu s otevřenou pusou sledovat, kterak se zdánlivě zapomenutí hrdinové mého dětství na plátně bez milosti řežou. To, co jsem si představoval, bylo naplněno v plné míře a ještě jsem (naprosto neočekávaně) dostal návdavkem obří porci velmi zdařilého humoru a v některých případech (zejména ze začátku) i povedených hudebních momentů (motiv na poušti potvrdí). Prostě nejlepší „blockbuster“ za několik let zpět a tipuji, že i na pár let dopředu.
