Když se divadelní spolek Kašpar naposledy ujal adaptace mého oblíbeného literárního textu, nebyl jsem z výsledku nijak nadšen, ač si příjemné Divadlo v Celetné velice považuji. Krysařský mýtus mě v dramatické podobě o pěkný kus minul, o to větší bylo mé očekávání, jak se ansámbl kašparův popásuje s překrásnou poetistickou prózou Vladislava Vančury, která v příběhu jednoho rozmarného léta a tří povídavých druhů od sklenky shrnuje základní propriety „nové kultury“ 20. let minulého století a navrch přidává rabelaisovsko-cervantovskou humornou moudrost, která je mnohem více „lépe věděti“, než pouze „smáti se“.
Že stylizovaný a květnatý styl originálu může fungovat i v dramatickém proudění obrazu, dokázal nejlépe výtečný Menzelův přepis, jenže film je film a divadlo divadlo. Jak se tedy okázale šroubované a archaické řečnění ujalo na prknech v Celetné? Velmi dobře, už proto, že se Kašpaři toliko nedrží syžetu prózy a představení pojímají jako poetisticky rozevlátý kabaret plný vtipně otextovaných písní a kupletů, ba i jako roztančené pásmo prokládané provazochůzí a kouzlením páně Arnoštka. Ne poprvé se tak divák v Celetné ocitá dokonale vtažen do hry (pomněme májový shakespearovský speciál), když se na něj herci obrací, když s ním komunikují a když mu podsouvají příjemnou roli krokovarského čumila, který sleduje magickou produkci ve svých rodných lázních. Jak samozřejmě pak vypadá, když vás během přestávky herci obslouží horkým párkem, utopencem, desetistupňovým Krokovarem a bezinkovou limonádou přímo na jevišti.
Režisér Jakub Špalek se sám obsadil do oblíbené role hostinského, který je jakýmsi styčným důstojníkem mezi „nimi“ a diváky a zároveň pomocným vypravěčem. Jeho vsuvky, kombinující dovedně napodobený vančurovský styl a lidovou bodrost pábitelů od piva, oživily představení a dodaly všemu příjemný nádech domáckosti. Na plovárně pana Důry, odděleni vodou, pak sedí sám pan Mistr (Jan Potměšil), ctihodný major Hugo (Tomáš Karger) a hašteřivý kanovník Roch a vedou hovory o věcech odtažitých, o věcech těla i ducha, blábolí, trumfují se a jako obláčky vypouštějí do vzduchu překrásná vančurovská moudra, laskavá, poetická. Herecké provedení je bezvadné, chvíli trvá, než herci zkrotí složitý jazyk a zaplují pod povrch, ale pak se nad divadlem zamračí obloha a rozmarné léto naplno roztočí svá pestrobarevná kola.
Pochopitelně si divadlo žádá více hloubky postav, než nabízí knižní předloha.
Kašpaři se s tím vypořádali elegantně, když tu připsali řádku a tu nechali hlavní aktéry zazpívat své satirické autoportréty („Antonín Důra / muskulatůra“). Oproti předloze a filmovému zpracování se charaktery znatelně posouvají, ale o to více sedí hercům – Kargerův Hugo je narozdíl od neduživého Brodského opravdu vojensky řízný, Potměšilův Důra zase o poznání větší poděs než filmový protějšek. Dojem dynamiky dodává Rozmarnému létu rtuťovitý Arnoštek Václava Jakoubka, který kouzlí, chodí po laně a hlavně jest provázen krásnou a orientálně exotickou Annou Elišky Bouškové. A divák se tak ocitá na pomezí příjemného hospodského posezení, návštěvy kouzelnické produkce a... divadla, samozřejmě.
Rozmarné léto v Celetné není žádný dramatickým majstrštykem, je to taková letní relaxace u sklenice utopenců, létem provoněná podívaná, při níž jsem se cítil bezpečně doma... v poetistické básnivosti a dětské hře plné moudré laskavosti.
Lampy, kouzelný klobouk a strmý provaz... Jak je to krásné býti kadeřavým!
