A máme tady další zápis od těchto finských výtečníků. Obě desky, které následovaly po velkém koncertním návratu v roce 2002, se staly v rámci možností úspěšnými a tak nebyl důvod v nastoleném směru nepokračovat. Novinka „Street Poetry“ (2007) tak jen upevňuje pozice a nepřináší žádné výrazné překvapení či stylový odklon. Prostě další poctivá rock ´n´ rollová práce, kterou očekával každý zasvěcený příznivec jejich pověstné barové poetiky.
HANOI ROCKS patří spíše ke skupinám koncertním, protože teprve jejich živá vystoupení naplno odkrývají velký hráčský potenciál a to zejména obou kytaristů, kteří platí za velmi sehraný tandem. Ať už tedy mluvím o většinovém skladateli a mistru jímavých, avšak krátkých sól Andy McCoyovi nebo o relativním novicovi v jejich řadách Cony Bloomovi, který se stará především o úderné riffy a samozřejmě o výraznou image, jde o mistry ve svém oboru. Novinka je možná nejslabší ze všech tří pocomebackových děl, ale i tak neklesá do bahna současného rockového průměru. Věčný obdivovatel skotských NAZARETH – blonďatý frontman Michael Monroe – zde znovu drtí hlasivky nejen svým hovězím křaplákem, ale přichází i z podstatně jemnějším výrazem a do toho ještě stačí nějakou skladbu obohatit typickým sólem na saxofon („Worth Your Weight In Gold“) nebo foukací harmoniku („Tootin´Star“), které samozřejmě velmi zdatně ovládá. Tento nezdolný snílek a rock ´n´rollový workoholik vyje v „Transcendental Groove“ jako do běla vyfetovaný Iggy při odvykací kůře. Zpočátku mne zaskočil pilotní singl „Fashion“, který sice působí na poměry kapely velmi učesaně, ale jinak jde o příjemný hitík, postavený na líbivém kytarovém partu, který by mohli za určitých okolností postřehnout i fanoušci třeba takových HIM, ale tohle přirovnání mi jde na druhou stranu trochu proti srsti, protože HANOI ROCKS jsou kapelou podstatně ryzejší, více spjatou s blues i punk rockem. To nejlepší zde představují našláplé písně „Worth Your Weight In Gold“ a „Highwired“, které navazují na největší klasiky z prvního předrozpadového období. Povedla se i hospodská halekačka „This One´s For Rock ´n´ Roll“ plná otřepaných klišé, obsahující výrazný refrén i atmosférou všeobecné rockové pospolitosti. Dál potěší netradiční „Power Of Persuasion“ s dechovou sekcí a funky vokály nebo naopak hrubozrnější jízda „Powertrip“, kterou tipuji jako koncertní tutovku. Podtrženo a sečteno – pestrobarevní cirkusáci z HANOI ROCKS vyvrhli do polárního mrazu další povedené rockové album s pálivou příchutí finské vodky a dokázali, že ještě nepatří do starého železa, byť se jim padesátka zakrátko také nevyhne.
Nevím, jak dlouho to tahle parta spolu vydrží táhnout, ale pakliže se jim bude i nadále dařit jednou za dva roky vydat takto standardní kolekci nových písní, budu velmi spokojen. Už teď se těším na některou z jejich koncertních zastávek v sousedním Německu. HANOI ROCKS patří ke skupinám, kterým se prostě comeback se vším všudy vydařil, což nebývá v tomto stylovém ranku zrovna pravidlem, vždyť i podstatně známější a úspěšnější jména si při opětovném vzkříšení vylámala všechny zuby (THE STOOGES) nebo se k ničemu zatím nedokopali (GUNS ´N´ ROSES).
