Nestává se každý den, aby polská kapela podepsala labelu formátu Roadrunner. Poštěstilo se to šestici DELIGHT s jejich pátým albem „Breaking Ground“. A už vůbec se nestává každý den, aby v mých recenzentských rukou skončila nahrávka podobného ražení. Takzvaný gotický metal s ženským vokálem, jak jej v současnosti prezentují kapely jako EVANESCENCE anebo WITHIN TEMPTATION, není tedy vůbec mým šálken kávy. DELIGHT sice do tohoto žánru nepřinášejí nic nového, ale hezky, a nepochybně i dle jasných pokynů svého vydavatele, se vezou na jeho zatím ještě stále dostatečně vysoké přílivové vlně.
Jenomže tihle Poláci jsou surfaři velice zdatní a až mě to samotného překvapuje, jejich dílko se poslouchá velmi příjemně. Nepostrádá všechny důležité atributy svého žánru, kterými jsou jasně střižené písničky s chytlavými a výraznými refrény, jednoduché a úderné, většinou hezky skákavé riffy, přímo dělané pro živé hraní, a nepříliš natahovaná stopáž jednotlivých skladeb, tak, aby byly použitelné především pro rádia. Základního mustru „sloka-refrén-sloka-refrén“ se drží víceméně celá dvanáctka písní a je nad slunce jasné, že DELIGHT se do žádných větších akcí pouštět nehodlají. Sázka na jistotu, chtělo by se říci. Nějaký vyčůraný kalkul však z „Breaking Ground“, snad až na fakt, že obsahuje několik opětovně nahraných písní z předchozího alba, příliš necítím. Nahrávka zní v rámci možností vkusně a nikterak přeslazeně, což už právě nemůžu říct o v prvním odstavci jmenovaných lídrech tohoto žánru.
Velikou zásluhu na tom má především zpěvačka Paulina Maslanka. Její vokální projev se sice nese plně v intencích gotického metalu, ale z mého pohledu postrádá přehnaný afekt a stěží uvěřitelné emoce. DELIGHT se netváří, že dělají nějaké velké umění, které vás chytí za srdce a vžene slzy do očí. Ani neotravují neupřímnými cukrkandlovými pomalými písničkami. Sympaticky si uvědomují, že jejich hudba nejde příliš do hloubky a tvořená je především s důrazem na efekt a chrlení hitů. Ty se jim daří předkládat někdy v kvalitě průměrné („Juliet“), jindy v lepší (příjemný pomaláček „Fire“) a někdy dokonce i výborné („In Too Deep“, „More“). Obě zmiňované písně se mohou pochlubit především zdařilými refrény. V závěru však polským už dochází dech a je zřejmé, že deska pro velkého vydavatele prostě musela splnit daný limit na svoji stopáž.
Nemyslím si, že „Breaking Ground“ je nahrávka, ke které bych se měl nějak často, pokud vůbec, vracet. Domnívám se však, že kapela si angažmá u slavného labelu zaslouží. Podle mého názoru je to vkusně provedené album bezpečně se pohybující v mantinelech kýčovitého a povrchního hudebního stylu.
