„Nikdo nikdy nedokázal dobýt Afghánistán“
Po staletí neklidné území ve střední Asii a jedna z nejchudších zemí na planetě představovala a stále představuje nesmírně strategické území. Uvědomuje si to současná vojenská koalice vedená USA a uvědomovalo si na konci sedmdesátých let minulého století i sovětské vedení. Právě tento desetiletý konflikt (v letech 1979 – 1989) předznamenal existenci středověkého politického režimu hnutí Tálibán. S trochou nadsázky se dá prohlásit, že sovětská armáda si v Afghánistánu prožila svůj Vietnam. Přestože počet lidských ztrát byl výrazně vyšší na straně Mudžáhidů, morálně zdecimovaná Rudá armáda se na pokyn prezidenta Gorbačova ze země nakonec stáhla. Je možná celkem příznačné, že tomuto období sovětských dějin se ani po rozpadu komunistického impéria příliš mnoho filmových tvůrců nevěnovalo a stále nevěnuje. Několik vlaštovek, jako například pozoruhodný téměř zapomenutý film „Afgánský zlom“ z roku 1990 (s Italem Michele Placidem v hlavní roli), ještě jaro nedělá. Tento stav se pokusil dosti velkolepým způsobem změnit tým kolem režiséra Fjodora Bondarčuka. V roce 2005 vzniká i na současné ruské poměry nákladný snímek „9. rota“, který přináší pohled na závěrečnou fázi konfliktu.
Základem příběhu partičky mladých rekrutů jsou události kolem bitvy o kótu 3234. Scénáristé se rozhodli jít osvědčenou cestou, to znamená, že se nechali inspirovat americkým tvůrci, kteří v několika stěžejních dílech světové kinematografie ztvárnili vietnamské válečné trauma. Především první část, která zachycuje tvrdý vojenský výcvik na základně v Uzbekistánu, nejvíce připomene „Olověnou vestu“ Stanley Kubricka. Schéma je totiž takřka totožné. Fanatický a uřvaný velitel, nelidské podmínky armádního drilu a stupňující se napětí v očekávání odjezdu do neznámé země. Postupně se seznamujeme s každým ústředním hrdinou, které tvoří směsice mladíků ze Sibiře dobrovolně si odsluhujících povinnou vojenskou službu právě v afghánské válce. Konflikt, o kterém toho zas mnoho nevědí a do kterého se právě proto každý z nich z různého důvodu těší. Asi nejvíce nepochopitelný je právě ten, který do divoké země láká naivního malíře. Bondarčuk v těchto chvílích sází na naprostou jistotu a výcvik podává jako sekvenci několika různých epizod protkaných specifickým armádním „humorem“ a pohledem do „zákulisí“ typické sovětské armádní základny. Nebojí se tu a tam přitlačit na vizuálně-patetickou pilu, což nejvíce vyniká pohledem na plačícího velitele v makovém poli, kterému velení neumožnilo odlet do Afghánistánu.
Stěžejní část snímku se pak logicky odehrává v samotném Afghánistánu (nádherné horské lokace se však natáčely na ukrajinském Krymu a v Uzbekistánu). Skupinka ještě stále nadšených, avšak čím dál nejistějších zelenáčů přilétá právě v momentě, kdy nad letištěm havaruje sestřelené letadlo. Tímto aktem ztrácejí veškeré iluze o pohodové válce, kde se „jen chlastá, kouří a občas střílejí mudžíci“. Tempo graduje především v závěru, kdy jedna bojová scéna střídá druhou, až vše vyvrcholí v závěrečném a z hlediska dalšího průběhu války naprosto zbytečném masakru. Z technického hlediska „9. rota“ potvrzuje fakt, že už i mimo Hollywood se dá s odpovídajícím finančním krytím a samozřejmě i nespornou filmařskou zručností natočit brilantní a působivý válečný film. Především finální bitva si svým strhujícím ztvárněním v ničem nezadá ani s „Černým jestřábem“. Na výbornou svoji práci odvedli i střihači a kamera, přičemž zaujme i nevtíravé působení různých kamerových filtrů.
Co však „9. rota“ přináší v rovině morálního sdělení? Zde je její působení o poznání chudší. Bondarčuk se nesnaží o žádnou zevrubnou analýzu zbytečnosti celé války a jejího působení na morální rozklad sovětské armády. Pravda, jsou zde jisté náznaky, jako například skupinka znuděných Rudoarmějců už patnáctým měsícem hlídající jeden bezvýznamný kopec, pro které je večerní zábavou přestřelka, a to jak slovní, tak kulometní, s místním velitelem Mudžáhidů. Marnost celého konfliktu si pak divák nejlépe uvědomí právě pohledem na bezcílně putující vojenské transporty a jednotlivé odříznuté jednotky bojující o nesmyslné pozice. Zdálo by se tedy, že „9. rota“ je pouze efektně natočeným válečným peklem, ale takto formulovaný posudek by byl možná až příliš unáhlený. Nad úroveň stanovenou tímto přívlastkem je pozvedávají i výborné herecký výkony. Kromě ústřední skupinky se totiž „motá“ i zástup dalších výborných ruských herců. Z těch mladých zaujmou především českým divákům už známý Alexej Čadov, který se objevil ve filmových adaptacích Sergeje Lukjaněnka „Noční hlídka“ a „Denní hlídka“, jež se s úspěchem hrály i v českých kinech. Patrně hlavně díky závěrečnému monologu (který mimochodem velice upomínal na snímek Olivera Stonea „Četa“) můžeme za ústřední postavu celého filmu považovat tu ve ztvárnění dalšího talentovaného mladíka Artura Smoljanova. Ten se mimo jiné ještě coby dospívající klučina objevil v deset let starém kousku „Kdo, když ne my“, který několikrát odvysílala i Česká televize. Jednu z ústředních rolí si s gustem střihnul i Bondarčuk a v krátké epizodě se objeví i Michail Jefremov, kterého jsme mohli nedávno vidět v zajímavé roli divadelního baviče v posledním snímku Nikity Michalkova „Dvanáct“. Dát se říct, že v takto velkém projektu, nemajícím v ruské kinematografii obdoby, si ráda zahrála významná část současné ruské herecké elity.
Ačkoliv si na důkladnou filmovou analýzu sovětského vojenského traumatu asi ještě chvíli počkáme (dočkáme-li se vůbec), je „9. rota“ počinem nadmíru chvályhodným a nadějným. Film prostý zbytečného válečného patosu a vyzdvihování hrdinství zaujme jak svojí technickou kvalitou, tak i zdařilými hereckými výkony a místy skutečně „hustou“ atmosférou.
