Už od prvních tónů druhého alba britských THE HORRORS je jasné, že jde o zcela mimořádnou událost. Nestává se totiž často, že by kapela, jejíž debut se před dvěma lety stal (prakticky zadarmo a snad kvůli image) velmi úspěšným, doslova překopala svůj zavedený skladatelský rukopis, vypustila zcela jinou „dvojku“ a ještě se stala nejuznávanější současnou akvizicí celé retro-mánie. A jak na to ti THE HORRORS vyzráli? Naprosto jednoduše, nahráli desku bez jakýchkoliv úhybných manévrů, ze které se musí podlamovat kolena všem letitým fanouškům THE BIRTHDAY PARTY, JOY DIVISION i dávné tvorby THE CURE. A nemyslím to tak, že by od svých letitých vzorů vyloženě opisovali. THE HORRORS jen převzali základní vlastnosti svých předků a povýšili temný garážový sound na zvrácené umění. Faris Rotter a jeho kumpáni snad strávili celý rok blouděním v nekonečných londýnských kanálech, kde se zabývali zaznamenáváním zvukových ozvěn, protože jinak si nedovedu představit, že skupina stavící u prvního alba z velké části na úderných tříminutových skladbách a velmi nápadné image, vypustí náhle jen tak pro radost jako pilotní singl své druhé desky osmiminutovou skladbu černou jako uhel (závěrečný umíráček „Sea Within A Sea“, který lze považovat za ozdobu celého kompletu). Vlastně už leccos o nepodbízivosti vypovídá rozmazaná fotografie na obalu letošní novinky.
Před dvěma lety se Velká Británie dozvěděla, že „Sheena je parazit“, a THE HORRORS se prakticky přes noc stali senzací post-punkové vlny, která určuje pravidla rockových žebříčků poslední dekády. Jenže nikdo nevěděl, zdali jde o mediálně nafouknutou bublinu, nebo naprosto dokonalou kapelu, jejíž goticky temný punk, hyzděný pazvuky keyboardů, se přesně trefil do vkusu všech nevyřešených děcek, tupírujících si vlasy a podmalovávajících si oči černou pastelkou. Dnes má hudební svět jasno. Je to bomba.
První, čeho si všimnete, je naprosté vymizení krátké stopáže skladeb. Dokonce se zde nachází dva songy přesahující sedmiminutovou hranici, což je možné přičíst Geoffu Barrowovi z PORTISHEAD, který byl překvapivě povolán do studia, aby nad mládeží držel dohled. Každá ze skladeb je dusivým výletem po temných sklepeních a mokvajících podzemních labyrintech, kde po vytrvalém bloudění buď zešílíte a začnete si prozpěvovat dětské ukolébavky, nebo při zdravém vědomí dospějete ke zjištění, že východ prakticky neexistuje. Skladby rozvíjejí základní motivy, kroutí se chodbami, nabalují na sebe nové vrstvy a s mrazivou meluzínou v zádech pokračují do stále větší tmy. Je těžké určit favorita, protože „Primary Colours“ působí velmi sevřeně a jeho síla je dána celkem. „Three Decades“ si zřejmě oblíbí všichni dlouholetí uctívači Iana Curtise, „New Ice Age“ má v sobě dravost a vztek raných proto-punkových kapel v čele s THE STOOGES a titulní věc zkrášluje nádherně temný refrén, který jakoby pěl svým sytým hlasem samotný Jim Morrison. Nevím jestli se mi to zdá, blouzním nebo jsem očarován nějakou nadpřirozenou silou, ale tahle jízda smrti patří k tomu nejlepšímu, co vzešlo v poslední dekádě od kapel s „THE“ na začátku svého názvu. Album, které si musíte vychutnávat.
