Nebývá příliš lehké psát bez jakéhokoliv zaujetí o projektech typu „Avatar“. Masová hysterie a šílenství, doprovázející jeho uvedení do kin, jsou jen logickým důsledkem zdlouhavého a bezpochyby i náročného tvůrčího procesu stojícího za jeho vznikem. Astronomické finanční náklady (hovoří se až o půl miliardové dolarové částce) a léta odkládání premiéry zdůvodněné především čekáním na zdokonalení počítačové technologie na úroveň dostatečnou pro uspokojení představ Jamese Camerona, ani nemohou znamenat nic jiného, než masivně bombardující reklamu a hype. Vzniká tak dílo, o kterém se dá psát a diskutovat donekonečna a které, jak už to chodí, vzbudí mnohé protichůdné reakce. Tyto pak závisí především od míry očekávání a představ, která potenciální divák do filmu vkládá. Výsledný dojem z „Avataru“ však nepochybně ovlivní hlavně dva nejdůležitější faktory – technologické provedení a kvalita příběhu.
V souvislosti s nejnovějším počinem Jamese Camerona se hovoří hlavně o technologii CGI (computer generated imagery), konkrétně o její aktuálních schopnostech, kterých bylo ve snímku dosaženo. V tomto ohledu se americkému režisérovi po svých technologicky přelomových dílech „Propast“ a „Terminátor 2“ podařilo znovu nastolit kurz, kterým se trikový filmový průmysl bude nejbližších pár let ubírat. Pohled na barvami hýřící exteriéry planety Pandora je dechberoucí a propojení živých herců se světem digitálního modelování nebylo nikdy předtím přirozenější. Slova o dokonale organickém obrazovém celku nejsou určitě přehnaná. Cameron, vědom si možností, jež mu draze zaplacená technologie nabízí, popouští uzdu své fantazie do volného výběhu a vytváří svět, ve kterém je vše dovoleno a nic není nemožné. Unikátní ekosystém lidstvem objevené planety připomíná svým neposedným hemžením a nestálostí pravěké prostředí na Zemi a i když z té rozmanité „krásy“ občas vzniká dojem, že se jedná pouze o fantazii pro fantazii v duchu všemožných lucasovských příšerek z první epizody Hvězdných válek, paralela s kdysi dávno nedotčenou pozemskou přírodou je zřejmá. Naproti tomu lidskou přítomnost symbolizují pouze těžká těžařská technika, kouřící komíny a chladné prostředí kanceláří a laboratoří.
Kontrast více než do očí bijící jasně symbolizuje i poselství a příběhovou linii snímku. Ač se Cameron brání sebevíc, „Avatar“ je v první řadě zřetelně sdělený ekologický manifest. Boj domorodého obyvatelstva, žijícího hluboko v lesích a ctícího pohanské bohy proti technologicky nesrovnatelně vyspělejšímu a silnějšímu protivníkovi nachází další jasnou paralelu v boji o zachování pralesů v Amazonii a proti vyhánění původního indiánského obyvatelstva v důsledku postupující těžby dřeva. Na tom by samozřejmě nemělo být nic špatného. Naopak, pakliže toto sdělení je tvůrce schopen citlivě a vyváženě implantovat do sci-fi příběhu ze vzdálené budoucnosti tak, aby jeho kontury byly dostatečně čitelné a zároveň by tak netrpěla ani formální stránka díla, je vše v naprostém pořádku. Toto se z mého pohledu Cameronovi vcelku povedlo, leč tato výzva jej přeci jen pár šrámů stála.
Problém bych viděl v některých fázích v přílišném strkání diváka do emočních prožitků, na čemž se výraznou měrou podepisuje prakticky neustále znějící (jinak zdařilá) hudba Jamese Hornera, která je v těch nejvypjatějších momentech plná „pozemských“ etno vlivů s dominujícími prvky indiánské hudby. Trošku překvapí i skutečnost, že na scénáři pracoval Cameron několik let, neboť páteřní kost děje tvoří poměrně předvidatelný a nepříliš originální pohádkový příběh lásky příslušníků dvou naprosto rozdílných kultur. Netroufám si odhadnout, do jaké míry byl záměr jej osadit většinou zcela schématickými postavami ve stylu hodné bioložky (Sigourney Weaver) s aktivním zájmem o kulturu a život modrých bytostí „Na´vi“, coby původních obyvatel kolonizované planety, či naproti tomu zápornými figurami s charaktery bez prostoru k jakémukoliv vývoji (Giovanni Ribisi, Stephen Lang). „Avatar“ je zkrátka filmem, u kterého je divákova schopnost odhadnout následující dění poměrně vysoká a který mu v tomto směru poskytne jen minimum překvapení, poskytne-li mu vůbec nějaké.
Závěrečná otázka ale po tom vše se stejně zredukuje pouze na jednoduché „Má cenu to absolvovat?“. Nepochybně má. „Avatar“ je filmem, který sice v celé své fantastické technické dokonalosti za sebou táhne kulhající příběh, ale v rozhodujících momentech mu poskytuje dostatečnou oporu pro získání a udržení divákovi pozornosti. Ohnivá destrukce posvátného domorodého stromu uprostřed panenské přírody je i přes celou svoji průhlednost opravdu silný emoční zážitek a závěrečná bitevní řež zase lahůdkovým menu pro sluch i zrak. „Avatar“ je prostě filmem, o kterém se mluví, bude mluvit a o kterém se především musí mluvit. Nebudu zastírat, že atmosféra a provedení starších Cameronových snímků už asi nikdy nebude překonána, ale hit konce tohoto roku je v jeho filmografii více než důstojnou položkou.
