Spolupráce Tonyho Iommiho a Geezera Butlera s malým čarodějem Ronniem Jamesem Diem nabrala v roce 1982 pro všeobecně překvapené fanoušky BLACK SABBATH rychlý směr ke konci. Vztahy uvnitř souboru byly již tak napjaté, že se v průběhu studiových prací na míchačce živého alba „Live Evil“ dostaly do fáze absolutní trapnosti. To když se přiopilý technik jednou prořekl Iommimu, který do studia chodil každý sudý den v měsíci, aby dohlédl na postupující práce, že se v lichých dnech do studia vkrádá Dio, aby pozvolna zvýšil hlasitost svých vokálních partů na výsledné nahrávce. Je jasné, že to znamenalo definitivní konec spolupráce. Jenže Tonyho trápila další otázka – kým hlasově skvělého Američana nahradit? Náhoda tomu chtěla, že se zrovna tou dobou potkal s Ianem Gillanem (druhdy zpěvákem DEEP PURPLE, který v té době již devátým rokem bojoval se svou sólovou kariérou), jemuž možnost účinkování v BLACK SABBATH z legrace nadhodil. Gillan se však (k Tonyho překvapení) pro tento návrh nadchl, takže všichni zúčastnění, krátce po schůzce v jedné maloměstské hospůdce v Midlands, na níž se probraly podmínky Ianova působení ve věhlasné kapele, nešetřili v tisku komplimenty – „Je skvělé, že zpěvákem BLACK SABBATH je znovu Angličan a navíc takový gentleman“.
Studiové práce se nesly ve velmi přátelské atmosféře (do kapely se na rok vrátil také bubeník Bill Ward, protože Vinnie Appice stál na straně Dia) a ven prosakovaly zvěsti o albu, které bude naprosto fantastické, a které se částečně vrátí k syrovosti raných nahrávek skupiny, přičemž si zachová metalový feeling postupujících osmdesátých let. Když však deska „Born Again“ (s malým čertiskem na obálce) vyšla, odhalila mnoho nedostatků, a mezi nimi hlavně naprosto katastrofální mix. Nikdo z členů kapely si to dodnes neumí vysvětlit, protože ještě když šlo album do výroby, znělo na něm prý všechno náramně. Výsledek byl však velmi kuriózní, a to i s ohledem na fakt, že se zřejmě jedná o nejtvrdší a nejdémoničtější nahrávku, jaká dosud kdy vyšla pod značkou BLACK SABBATH. Stejný úspěch, jaký měla předcházející díla nazpívaná Diem, se sice nedostavil, celkově však nešlo o žádný velký komerční provar – např. ve Spojených státech jde vlastně o poslední poměrně úspěšnou studiovou desku skupiny (Američané totiž nikdy nepřijali Tonyho Martina).
Psaní textů z velké části (kromě „Disturbing The Priest“) převzal Ian Gillan, protože se v tomto oboru v sedmdesátých letech velmi aktivní Geezer Butler momentálně zrovna necítil. A jelikož byl Ian jako člověk svou podstatou trochu jinde než dlouholetí uctívači temna, ovšem na druhou stranu se velmi snažil naplnit podstatu BLACK SABBATH, výsledek vyzníval démoničtěji než démonicky. Ostatně stejně jako v případě soundu nahrávky. Celé album zahajuje burácivá metalová jízda „Trashed“, kde Gillan vřeští jako smyslu zbavený. Hutný a temný zvuk Iommiho sekery zde musel zákonitě zaskočit všechny příznivce vytříbených a barvitých hard´n´heavy songů z éry Dia, protože to, co vzešlo z „Born Again“, se mohlo tvrdostí měřit s VENOM. Za zmínku stojí dvě ponurá intra „Stonehenge“ a „The Dark“, která připraví půdu pro nekompromisní riffopalby – psychotickou „Disturbing The Priest“ a černou perlu nahrávky „Zero The Hero“ s obrovsky uhrančivou silou. Další nekompromisní jízdou v rock´n´rollovém duchu je „Digital Bitch“ (neboli kus adresovaný Ozzyho manželce Sharon Arden). Titulní song naopak představuje rozmáchlé aristokratické blues, kde vynikne zejména zvuk Iommiho sólové kytary. Zbylé dvě skladby ovšem nedosahují kvalit všech výše zmíněných, stejně tak jako celá nahrávka lehce trpí absencí ústřední hitovky bez spekulací.
Album je tedy i po letech hodnoceno jako jedno z těch zvláštních (slabších) v diskografii birminghamských, ale to nic nemění na faktu, že jsem osobně velmi rád za to, že vůbec vzniklo. Jak jinak bych si dnes dokázal představit pomyslné spojení DEEP SABBATH? Co následovalo dál, už všichni dávno víme. Krátce po nepříliš dlouhém turné si Ian Gillan sbalil fidlátka (aby pomohl nastartovat velmi úspěšný comeback druhé a nejslavnější sestavy DEEP PURPLE), čímž tím také definitivně uzavřel ojedinělou jednosezónní kapitolku v historii BLACK SABBATH.
