Ronnie James Dio je nestor Hard Rockové hudby, který je již navždy zapsán v síni slávy především pro svá alba z počátku osmdesátých let ( Heaven and Hell a Mob Rules s Black Sabbath, Holy Diver a The Last in Line sólově). Nicméně je to i ten stárnoucí Dio, kterému již koncem minulého desetiletí jakoby docházely nápady a jeho desky se nemohly vyhoupnout z průměru. Musím přiznat, že jeho nový počin jsem očekával tak trochu s rozpaky, zda po až zbytečně tvrdých, nemelodických Angry Machines a nudné Magice, by se už přeci jenom Ronnie neměl odebrat na zasloužený odpočinek. Killing the dragon je však velice milým překvapením. Již na první poslech je patrno, že hudba neztratila svou hutnou rytmiku předchozích alb a zároveň se Dio vrací ke svým pěkným melodiím z osmdesátých let.
Sestava hudebníků okolo Dia prošla v posledním desetiletí značnou rošádou a i na novém albu najdeme nové tváře. Jeho dlouholetý spoluhráč Vinny Appice (bicí) odešel již před Magicou, aby dělal u Sabbatů záskok za věčně nemocného Billa Warda a byl nahrazen Simonem Wrightem, Craig Goldy (kytara) se vytratil a jeho místo nahradila nová tvář Doug Aldrich (dříve Lion). Zůstal Jimmy Bain ( basa, hrál s Diem už v Blackmoorově Rainbow a pak na jeho prvních sólových albech a po delší době se znova objevil na Magice ). Celé desce pak vedle Diova hlasu vévodí především tvrdá rytmika v podání dua Bain/Wright, která mnohdy zastiňuje jinak vcelku slušného kytaristu Aldricha, jež o sobě dává vědět především v krátkých, nevtíravých sólech.
Album otvírá skladba Killing The Dragon ve středně rychlém tempu, od kterého až do konce kapela příliš nepoleví. Texty zůstaly stále lyrické, temně magické, občas příliš neříkající, prostě takové, jak je už po desetiletí Ronnie píše. Mírné zmírnění přichází ve třetí skladbě Scream, s výborným, chytlavým refrénem a i kytarista zde může ukázat, že v něm jisté nadání přeci jenom dříme. Následují rychlé, hutné riffy a rozjede se Better In The Dark, asi nejvýraznější skladba celého alba. Tento kousek se autorskému duu Dio/Bain vskutku povedl. Po utahané, dost průměrné skladbě Rock And Roll přichází titulní song Push, klasický Diův kvapík. V pomalé, melodické skladbě Throw Away Children, kde Ronniho hlas vskutku majestátně vyznívá, si stříhne refrén s dětským sborem. Pravda, dětska jsou jen na pozadí, přesto tahle skladba značně převyšuje zbytek alba. Svým rytmem i melodií připomíná staré klasiky Egypt a Sacred Heart. Na Before The Fall si klávesové sólo zahrál Scott Warren (hrál na Strange Highways), vcelku pěkné, jenomže hlasité rytmické duo Bain/Wright ho nenechá příliš vyniknout. Album pak uzavírá vcelku průměrná skladba Cold Feet.
Booklet je skromný, přesto povedený, texty, pár ponurých obrázků ( a ten legrační na obalu, kde banda vesničanů, mající v rukou motyky a vidle, statečně bojuje s drakem), fotka kapely (která by mohla nést titulek “Kapelník a jeho synové” :-)) ) . Závěrem lze říci, že Killing The Dragon je velmi dobré album, určitě povedenější než alba předchozí, nepodbízivě se navracející ke starým kořenům. Na druhou stranu ničeho nového jsme se na Killing The Dragon nedočkali. Poctivý Hard Rock, nevtíravé melodie a samozřejmě jedinečný Diův vokál.