Koalice FDK a GOSPEL OF THE FUTURE v rámci minitour byla logickým krokem. Obě kapely si v poměrně nedávné době připsaly na futro další čárku za vydané album a obě kapely lze řadit k tomu nejlepšímu, co může ve svých žánrech domácí scéna nabídnout. V průběhu tour se zlínští a středočeští střídají v pořadí, protentokráte tedy otvírají FDK…
Nástup FDK působí trochu rozpačitě, do ambientního intra kytarista Vanja zkouší hlasitost kytary a zabíjí tak počáteční atmosféru, jakmile se po skončení intra odpálí plnohodnotný koncertní program, plný hutný zvuk si naléhavě melancholickou atmosféru zajistí sám. Set Středočechů logicky představuje hlavně novinkové album „Earthlinked“, které je těžištěm celého programu. FDK působí na pódiu trochu nesourodě, jakoby každý z členů kapely cítil to co hraje zcela jinak a tomu podřizoval i svůj projev. Pokud však přivřete oči, odmění vás kapela kytarovou masou, jejíž kořeny se proplétají mezi post rockovou, doomovou i sludgeovou rašelinou. Tíživé stěny houpající se na pár akordech mají hypnotickou příchuť a dávají vzpomenout na počátky postdoomové éry.
Oproti skladbám z „Borderline“, působí nový naživo hraný materiál trochu rozvlekleji, ale také šířeji, valivěji a tíživěji. Zajímavým atributem je ojedinělý čistý vokál, bohužel v Divadle pod Lampou byl slyšet opravdu jen podprahově a z toho, co bylo slyšet více, jsem získal pocit poměrně silné intonační nejistoty. Celkově však odcházím spokojen – FDK potvrzují pozici moderní hutné náladovky, která dokáže nabídnout v kombinaci s dobrým zvukem velmi nadprůměrný zážitek.
S GOSPEL OF THE FUTURE přichází zlo. Zlí jazykové pokoutně šíří zprávu, že to bude hlučné minimálně jako SADE. Čtyři kytarové boxy pro dva kytaristy, vzadu přerostlá bicí souprava s mohutným kopákem, jehož přední blána hlásá „GOSPEL OF THE FUTURE“ a jde se na věc. Překouřený zvuk má brutálně hrubozrnný charakter a s doom metalem tohle opravdu moc společného nemá. Toto je doom/sludge power violence říznutý opravdu těžkým stoner metalem. Zabijácky podladěné vlny rozechvívají podlahu i zdi, obě kytary i basa drobné basačky Alenky splývají v jednu majestátní dunivou zkázu a z intenzity neustupují, ani když se Ultra pouští do sólových kytarových výpadů. Jednoduchým akordovkám sekunduje jeho nelidský skřehoták, který by mu mohly závidět zástupy blackových skřítků.
V pomalých zasekávaných pasážích, kdy bicí i kytary soustředily veškerou energii do jediného místa, se opravdu vždy otřásla zem podobně jako, když se v Jurském parku blížila nejdravější stvůra druhohor. Na jednu stranu poměrně primitivní, na druhou zničující a neuvěřitelně funkční set ve mne zanechal kvílení v uších i vědomí, že prozatímní neseznámení s novou deskou zlínských sekerníků byla chyba, kterou je zapotřebí rychle napravit.
