Třetí nejsilnější kinematografie na českém trhu. 8 českých měst. 40 celovečerních filmů. 13. ročník. Statistiky dalšího Festivalu francouzského filmu jsou opravdu úctyhodné a není to jen v číslech – pro milovníky francouzských filmařů a koprodukčních projektů se mezi 25. listopadem a 1. prosincem konala hotová hostina. Podávaly se vybrané delikatesy z horké filmové současnosti i příjemně uleželé starší ročníky. Pořadatelé si mohou zapsat další úspěšný ročník festivalu, který mezi „zemskými speciály“ vyniká bohatým výběrem i pestrou dramaturgií. Jediné, co bychom mu v globálu vytkli, byla opět ucouraná a k uzoufání nudná znělka. Každopádně po ní bylo (většinou) výrazně lépe.
Festival už tradičně nabídl hned několik sekcí – nejlákavější byly bezesporu distribuční předpremiéry hned pěti filmů a pak tzv. Výběr české kritiky, sekce plná zajímavých titulů z poslední doby, kterou mají na povel čeští filmoví žurnalisté. Má to své výhody – znáte-li jména garantů, víte, čemu se máte zdaleka vyhnout a co by naopak mohlo být hodně zajímavé. V profilové sekci se představil milovník dlouhých záběrů Izraelec Amos Gitai a v sekci Filmové hity se to letos hemžilo zajímavými „nehity“ jako „Sama v Africe“, „Vejdi do prázdna“, „Iluzionista“ či „Bílá stuha“. To všechno jsou tituly, které stojí za to připomínat stále dokola.
Ale pojďme do víru radovánek a začněme s rozborem sekce Výběr české kritiky, z níž se toho podařilo shlédnout poměrně dost. A hned pěkně zostra:
NÁŠ DEN PŘIJDE (Notre Jour Viendra, Francie 2010)
Za absolutně největší překvapení festivalu tímto vyhlašuji debut režiséra Romaina Gavrase (pokud vám příjmení zavání řeckým filmem, jste na správné cestě, jde o syna Costy Gavrase) „Náš den přijde“, který již stihl vzbudit slušnou kontroverzi na letošním festivalu v Torontu. Šílená road movie, uvozená industriální hradbou Pas-de-Calais a bombardovaná uzurpátorskými tóny Rachmaninova Preludia v Cis-moll, vypráví o dvojici zrzků, kteří vyhlásí válku společnosti, z níž jsou trvale vystrkováni. Původně humorná šikana nejrůznějších loserů a minorit vyvrcholí absolutní anarchií, misantropií a filmovým šílenstvím, v němž se v pozici otloukánka ocitne divák. Gavras svůj film označuje za romantickou komedii, což je vlastně docela přesné – romantické je to v pravém slova smyslu. Zatímco romantici v 19. století utíkali na své ruiny, moderní vyděděnci si staví vlastní krajinu šílenství. Intenzivní, nekompromisní, vizuálně brilantní a zcela destruktivní film, jasný kandidát na letošní Olymp.
[9/10]
DHARMA GUNS (Dharma Guns, Francie / Portugalsko 2010)
A v šílenství můžeme pokračovat. Básník, prozaik, filmař a zastydlý punkáč F. J. Ossang se představil celovečerákem „Dharma Guns“ a mezi publikem způsobil dost solidní vlnu nenávisti. Naprosto nepochopitelný trip do odcházející mysli pracuje s unikátní estetikou na pomezí německého expresionismu, filmu noir, industriálu a post-punku a svou dějovou výstavbou se hlásí někam k narativní škole Eda Wooda. Potkáte tu cestování v čase, zombíky, tajné zbraně, viry, biomechaniku, biopolitiku a to všechno se mísí v chaosu, jehož vzorec je nemožné rozlousknout. Symboly jsou utržené ze řetězu, jedno označující platí hned pro několik označovaných, postavy deliricky blábolí, čas a prostor postrádají jakoukoli jednotu a celé je to nádherné, anarchistické a svým bizarním způsobem osvěžující. Film, kde Foucault diskutuje s Lovecraftem a k tomu jim hraje na varhany Egyptská kniha mrtvých. Pouze pro silné povahy.
[7.5/10]
STROM (L´Arbre, Francie / Austrálie 2010)
To hraný debut Julie Bertucelli „Strom“ je vlastně úplně normální film o rodině, která přišla o milovaného otce a snaží se nějak se ztrátou žít. Takže si vyhlédne rozložitý listnáč a začne věřit, že v jeho koruně přežívá tatínkova duše. Dřevěný monument ale nemá pro medvědí lásku pochopení a svými kořeny začne ohrožovat obydlí truchlících hrdinů. Prostá a přitom působivá metafora smutku, který rozežírá naše životy často zcela nenápadně, o to však důkladněji, funguje především díky famózní lyrizující kameře Nigela Blucka, nádherné hudbě a nadpozemské Charlotte Gainsborough, která se podobně jako celý film odlepuje od země a vznáší se kamsi mimo konvenční čas a prostor. Lehce zvlněná krajina Austrálie je nádhernou kulisou, v níž se citlivě zrežírované melodrama vyjímá ve vší křehkosti a jemné symbolice. Kultivovaný a přitom nesmírně živý film.
[8.5/10]
ILEGÁLNĚ (Illégal, Belgie / Lucembursko / Francie 2010)
Téma ilegální imigrace v soudobém evropském filmu rezonuje. Na loňském ročníku tomu tak bylo v zajímavém snímku „Welcome“, letos se k „ilegálům“ vrátilo koprodukční drama „Ilegálně“. A rovnou říkám, že trpělo všemi nešvary, které k podobně laděným snímkům bohužel patří. Více než o analytičnost a argument tu šlo o hraní na emoce. Ruská utečenkyně Tania nám neprozradí, proč opustila Rusko, jakoby to nehrálo roli. Jediné, co se dozvíme, je, že už dost trpěla. Marná sláva, to i když mi pak režisér ukáže všechny nešvary současné imigrační politiky (a že jich je!), cítím se jaksi nedůtklivý. Prostě nedokážu přijmout, že jakási spontánní humanita a soucit jsou nadřazeny právu. Celé sdělení pak zbytečně pokulhává vynuceným sentimentem a stává se jen pomíjivým zážitkem, který nebudí nic hlubšího než vztek, jak že je ta současná Evropa prohnile prohnilá. Škoda, protože natočené je to famózně.
[6/10]
JEŽEK (Le Hérisson, Francie 2010)
„Ježka“ Mony Achache jsem sledoval s jistou nedůvěrou, s jakou obvykle sleduji filmy, u nichž mi je po několika minutách jasné, že a) my dva se kamarádit nebudeme b) 100% vyhrají cenu publika. Obé se ukázalo býti pravdivým. Adaptace knihy Muriel Barberyové je vzorově mělkým a vzorově krásně natočeným filmem se spoustou rétorických pravd o životě a banálních stereotypů. Film obestírá jakýsi falešný intelektuální závoj, pod nímž už to leda duní klišé, samoúčelností a citovým vyděračstvím. Co na plat, že režisérka opravdu umí točit kultivovaně, přitom ještě používat animaci a herci jsou bez výjimky přesvědčiví, když to celé směřuje k plochým omalovánkám o krásné duši ukryté pod bodlinatým zevnějškem. Děkuji, toto není pro mne.
[5.5/10]
CHAMELEON (Chameleon, Kanada / Francie 2010)
Mládežník, co se rád vydává za unesené teenagery, aby si koupil aspoň chvilku lásky a péče. Prý se to opravdu stalo. Film líčí jeden z „Chameleonových“ psích kusů, který spočíval v infiltraci americké rodiny, jejíhož benjamínka unesli. Podivné je, že ačkoli panují mraky pochyb o tom, kdo že je ta podivná figurka s francouzským akcentem, rodina se chová jako by se nechumelilo. Proč asi? Fantastický námět s prachbídným zpracováním, které zcela zabíjí všechnu mnohovrstevnatost a dělá z filmu nudnou a předvídatelnou matlaninu různých časových pásem a tajemství, která jsou tak okatě schovaná, že je prostě musíte najít. V rukou podprůměrného Jean-Paula Salomé se nadějný projekt změnil v ufuněnou a nezáživnou hlušinu, která nestojí za vidění. Opravdu mistrovské dílo, takhle zmastit úžasný příběh.
[4/10]
CARLOS (Carlos, Francie / Německo 2010)
Nikdy jsem nevynikal přílišnou důvěrou ve filmy tvořené sestříháním televizního seriálu. Dílo zachytávající osudy jednoho z nejproslulejších teroristů není v tomto směru výjimkou. Může se pochlubit strhujícím hereckým výkonem Venezuelce Édgara Ramíreze, neváhajícího kvůli své životní roli potrápit tělo i účelovým ztloustnutím, stejně tak velice slušným tempem ve své první polovině, která vyvrcholí proslulým přepadením vídeňského summitu zemí OPEC v roce 1975. Poté se však naplno začínají projevovat limity omezené časové plochy určené pro celovečerní film. Střídání jednotlivých scén začíná postrádat řád, takže očekávaný závěr vyzní takřka do ztracena. Hlavní „hrdina“ coby horký brambor putuje z jedné země do druhé, až se v Súdánu, kde stráví poslední léta na svobodě, promění v tloustnoucího páprdu. Ano, tohle vše se ve skutečnosti i událo a bezpochyby je to v seriálovém provedení sděleno s mnohem pevnějším poutem k předchozímu ději. „Carlos“ je bez diskuse vynikající televizní série, které se bez problému dají odpustit i laciné triky a skromnější výprava, kterou nevylepší ani „turistické“ záběry z arabských metropolí, ale sestříhané kinoverzi hlavně v závěru dochází dech a působí spíše jako několik na sobě nezávislých historek ze života stárnoucího teroristy, neschopného čelit bouřlivým geopolitickým změnám.
[6/10]
A distribuční premiéry? Mohu posoudit kvalitu dvou komediálních vkladů, které jsou jako noc a den. Jedna klasická šaramantní francouzská komedie, druhá úchylná, scestná a morbidní podívaná. Obě ovšem spojuje úctyhodná postava Gérarda Depardieu.
PROFESIONÁLNÍ MANŽELKA (Potiche, Francie 2010)
„Profesionální manželka“ je prý inspirovaná kandidaturou Ségolène Royal na francouzskou prezidentku, což by snad vysvětlovalo tupost, naivitu a agitační křeč snímku. Je možné, že film docení především milovníci Francoise Ozona, mezi něž nepatřím a po této nudné a ucourané komedii ani patřit nebudu. Světlou stránkou filmu je bezesporu herecké obsazení a prvních několik minut, které dávají naději, že půjde o poklonu staré dobré francouzské škole. Pokud to však poklona je, pak trpí zatraceně silnou artritidou a úplně ji chybí jakýkoli švih. Elegance ne, té má Catherine Deneuve na rozdávání. Každopádně doporučuji jen milovníkům třídních schémat a fanatickým fanouškům žen v politice. Jo a také angažovaných písní typu „Zítra se bude volit všude“.
[4/10]
NA MAMUTA! (Mammuth, Francie 2010)
Zatímco v předchozí filmu vysekl Depardieu naivního francouzského soudruha poslance, ve filmu druhém exceluje jako skutečný proletář tělem i duší. Serge Pilardosse má zaděláno na ucházející důchod, ale k němu potřebuje ještě pár potvrzení z povolání, která vykonával před mnoha a mnoha lety. Na svém motocyklu značky Münch Mammuth se vydává na romantickou výpravu za ztraceným mládím, zkrvavenou dávnou láskou, incestním vzplanutím a filozofickým prozřením. Kdo zná tvůrčí dvojku Gustave de Kervern a Benoît Delépine nebude dozajista překvapený, že de facto normální rámec road movie se drobí do neskutečné surrealistické besídky abnormalit, drobných perverzit a ostrých satirických obrazů současnosti. Francouzi dodrželi pověst proletářských básníků, a ač jejich dílo nedosahuje bizarních výšin předchozího snímku „Louise-Michel“, je opět vynikající.
[8.5/10]
Z malé, ale nabité sekce Horizont náš Kino_log má tu čest představit:
BENDA BILILI! (Benda Bilili!, Kongo / Francie 2010)
Začínali jako parta paraplegických bezdomovců v kinshaském chudinském pekle, končí jako celebrity, které volně konverzují s velvyslanci a spekulují, zda jsou v severských hotelech zabudovány detektory marihuany... Kdo? Staff Benda Bilili, jeden z největších objevů world music poslední doby. Parta ze sociální spodiny, která měla sen dobýt Evropu svým neotesaným rhytm´n´blues / raggae / rumbou a to se jim povedlo. Z části i díky dokumentaristům Renaudu Barretovi a Florentovi de La Tullaye, kteří kapelu podporovali a zároveň 5 let natáčeli. Od doby, kdy jediné, co členové měli, bylo pár kartónů na spaní, až do doby, kdy při jejich koncertech Evropa šílí. Je to syrové, drobet nesoustavné, ale strašně působivé. Příběh, který by nevymyslel ani Mormonský sbor hollywoodských scénáristů. Zde se lze dojmout beze studu nad křivolakostí božích cest.
[8.5/10]
ŠIROCE OTEVŘENÉ OČI (Einaym pkuhot, Izrael / Německo / Francie 2009)
V kinech už byly, ale oči diváků zůstaly zavřené. Škoda, protože mezi nezávadnými queer nažehlenci je tahle košer řeznická romance z prostředí ortodoxní židovské komunity v Jeruzalémě skutečně maso, krev a pot. Na povrchu cudně natočená, jakoby sešněrovaná, ale v pravou chvíli otevřená, nikdy však samoúčelně explicitní, podlézavá a šokující. Naopak, režisér Haim Tabakman umí skvostně pracovat s náznaky a Zohar Strauss v hlavní roli „spravedlivého muže, který sejde na scestí“ zase s očima. Výsledkem je prostý, nijak nápadný, ale vnitřně bohatý příběh zapovězené lásky s nedocenitelným pohledem pod povrch uzavřené židovské komunity. Opravdu si myslíte, že jen žerou děti a počítají zlaťáky?
[8.5/10]
A když už jsme u těch košer pochutin, tak dva postřehy k letošní retrospektivě, věnované režisérovi a scénáristovi Amosu Gitaiovi:
STAŽENÍ (Désengagement, Francie / Izrael / Německo / Itálie 2007)
„Stažení“ přináší podivuhodně rozdrolený příběh dvou nevlastních sourozenců, který začíná ve Francii a končí evakuací pásma Gazy. On policista, ona hysterická matka, která svou dceru žijící v jedné z osad roky neviděla. Zní to lákavě, ale krom výživné ukázky vzorové práce s mizanscénou, obnažení Julie Binochette a jedné opravdu působivé scény z Gazy toho ve „Stažení“ moc není. Neváhal bych to nazvat artoterapeutickou exhibicí režiséra, který jaksi zapomíná, že říká zbytečně mnoha prostředky nic a že mluví o něčem, co divák v daném podání těžko pochopí. Ve filmu tak nalezneme, chaos, vykořeněné symboly, psychologicky nekonzistentní hrdiny. Mazanice, dlouhá a samoúčelná.
[3/10]
KIPUR (Kippur, Izrael / Francie 2000)
A Izrael potřetí. Po předchozím filmu jsem šel do kina značně nedůvěřivý, ale jak jsem byl překvapen, když se z „Kipuru“ vyklubal prvotřídní válečný snímek. Kdyby chyběla první a poslední scéna, v níž Gitai opět ukazuje, že je především „art-režisér“, jednalo by se o bezchybnou osobní výpověď o tom, co následovalo po Jom ha kipurim (Dni smíření) 1973. Gitai válku s pěti arabskými armádami zakusil jako příslušník zdravotnické jednotky a své dojmy a prožitky ztvárnil ve filmu, který pracuje s dlouhými a depresivními záběry i zkratkovitou, ale působivou psychologií postav. Hodně se mi dral na mysl též kvalitní izraelský snímek „Libanon“ – i tady si důkladně přičichnete k smradu války. Dojem je intenzivní, skličující a hlavně strašně fádní (to ale neznamená nudný, spíše zablácený a vyčerpávající). Další důkaz o tom, že když se tématu chytí osobitý tvůrce, umí zdánlivě vytěžený žánr opět překvapit.
[8/10]
Ač se nám letošní festival zdál na první pohled skromnější a jaksi prostý skutečných taháků, pohled pod programový povrch odhalil bohatou paletu dobrot s pečetí vybrané francouzské gastronomie. Nezbývá si než přát, aby se pár z nich dostalo i do velkovýkrmen a především: abychom si za rok zase zastrčili ubrousky za límec a lačně pozvedli příbory.
Text: Dalas (CARLOS), Marigold (vše ostatní)
