David Coverdale byl vždy zárukou šťavnatého hard rocku a na novince WHITESNAKE jen potvrzuje svou stabilní formu. „Forevermore“ se tak ze zřejmých důvodů drží typické fazóny, s jakou kapela operovala již v průběhu plodných osmdesátých let (tedy své nejslavnější éry) a nabízí tak kompaktní sadu precizně zahraných a zkomponovaných skladeb. Album je profesorskou ukázkou hardrockového mistrovství a ukazuje, že i v dnešní době má smysl přicházet s takto tradicionalisticky orientovanou rockovou hudbou. Mě osobně vždy potěší, když po čase slyším takto poctivě odvedenou práci od kapely příslušící ke „staré škole“. Mám na mysli jak řemeslné hráčské provedení, skladatelský vklad, tak zvukovou stránku nebo výtečnou produkci.
Nemá cenu rozebírat jednotlivé hráčské výkony, vždyť Coverdale i jeho spoluhráči (zejména oba kytaristé – Doug Aldrich a Reb Beach) patří ve svém oboru ke světové špičce. Novinka přesně navazuje na svého předchůdce. Rozdíly mezi oběma alby jsou dle mého jen minimální a závisí pouze na kosmetických detailech. Někde je stejně bombastická, v pomalejších akustických skladbách vzdušnější, jinde zas zemitá, což nahrává předpokladu o jejím rekapitulačním charakteru. Na škodu to však není, protože kompaktnost alba je opět nezpochybnitelná. Hlavním předobrazem díla se stala nadýchaná AOR tvorba WHITESNAKE z druhé poloviny osmdesátých let, avšak zvuková stránka alba je opět dotažená a tedy poplatná dnešním technickým podmínkám. Bluesové kořeny jsou zde rovněž patrné (zeppelinovská „Whipping Boy Blues“, svižné boogie „My Evil Ways“), sice ne až tolik, jak tomu bylo na albu „Restless Heart“, ale je jasné, že takto se WHITESNAKE prezentovali již od svých počátků a své ovlivnění blues nezapírají.
Mnoho skladeb oplývá nemalými hitovými ambicemi. WHITESNAKE v nich staví zejména na vrstevnaté kytarové instrumentaci (v sólech jsou doslova geniální) a živelném Coverdaleově přednesu, který skladby dotahuje do refrénového vyústění s naprostou grácií. První polovina alba je přeci jen o něco zdařilejší, protože ať už zde máme mohutná refrénová čísla, jako třeba slide kytarami začínající výkop „Steal Your Heart Away“, moderními riffy poháněnou „All Out Of Luck“, mohutnou „Tell Me How“ (skladba tak trochu na způsob slavné „Still Of The Night“) nebo přímočarý pilotní singl „Love Will Set You Free“, vždy jde o absolutní trefu do černého, stejně tak jako v případě procítěné balady „Easier Said Than Done“, která je zde jakýmsi pokračovatelem skladeb typu „Is This Love?“.
Mě osobně nejvíce zaujala metalově svižná hymna „Dogs In The Street“ s nabušenou kytarovou ekvilibristikou (připomínající album s účastí Steva Vaie - „Slip Of The Tongue“), která vykazuje více ohně a uvolněné energie, než vybuchující týráky z akčních filmů osmdesátých let. Album však vrcholí v monumentální titulní skladbě, pozvolna se rozjíždějící pouze za přispění akustické kytary. Akustika v jejím úvodu nenápadně doprovází školený Coverdaleho vokál, aby posléze song gradoval poháněn rozmáchlými orientálními motivy a bleskovými kytarovými sóly. Opravdu dechberoucí záležitost. Skladba „Forevermore“ tak představuje jakýsi věčný pomník tvorby Davida Coverdalea. WHITESNAKE znovu nahráli lahůdkové hardrockové album.
