Konec louisevillských post-hardcore emařů ELLIOTT na sklonku roku 2003 jsem sice s těžkým srdcem, ale zároveň i porozuměním bral jako holý životní fakt. Rozhodnutí osobností kolem kytaristy a zpěváka Chrise Higdona a bicmena Kevina Rattermana, kteří po svém opusu magnum „Song In The Air“ (tuhle sbírku již osm let považuji za vůbec nejlepší co vlastním) již neviděli smysl a radost v další činnosti, bylo podáno upřímně, stejně tak jako jednotlivé etapy jejich osmileté historie. No a zeptejte se mě na jeden nezapomenutelný koncert a nebudu váhat ani vteřinu, nehnu ani brvou a uvádím datum 2. října 2003, kdy jsem z pražského Futura, s vědomím blízkého rozpadu kapely, odcházel skutečně hodně naměkko.
Vzpomínky se povětšinou vracejí sami. Někdy se dostavují v nečekaně překvapujících formách, jakou bylo svého času vydání „Photorecording” neunikající ani zdejší redakci a mě jenom usvědčilo o velikosti mých oblíbenců, kteří na něm oblékli některé ze svých skladeb do jiných, avšak neuvěřitelně fešných kabátků a přidali několik dříve nevydaných skladeb. Ačkoliv jsem věděl, že členové ELLIOTT na muziku nezanevřeli, tak jsem jejich cesty nějak bedlivě nesledoval a většinu času jsem si bohatě vystačil nostalgickým protočením jejich kompletní diskografie. Právě proto v roce 2010 opět poněkud nečekaně přicházím k „There Will Be No Miracles Here“, debutu FRONTIER(S) - kvarteta pod vedením charismatického Higdona.
Pokud vás odrazuje hudba ve spojitosti se slovem emo nebo post, tak se právě teď budu snažit přiblížit i jiný pohled, než onen smutný na široce šířenou opatkovanou, ošminkovanou mediální předlohu. FRONTIER(S) budiž pro mě současným nejlepším demonstrativním příkladem o druhé straně mince. Dalo by se říci, že základ úspěchu dosti stojí a padá se sympatiemi ke zpěvu. Právě u ema je zpěv obzvlášť na uších a i Higdonův vokál v případě recenzovaného počinu může pro mnohé působit problematicky. Není však těžké poznat, že nejde o uměle nastavený generátor vypjatých momentů a podobně se dá hovořit i o hudebním doprovodu, z něhož nesmrdí prvoplánový na dojem budovaný efekt.
V podstatě se jedná o velmi svižné představení, jež především upoutá svojí celistvostí a vzdušností. Aranžérsky zde není slabého místa a každá z desítky skladeb má svou neoblomnou pozici, význam a přispívá k rozmanitosti celku. Přestože jasným poznávacím znamením je vynikající práce obou kytar, čerpajících hlavně z rockových vlivů, tak na tomto místě musím poukázat na fakt, že rytmická dvojice táhne a strhává soubor až do punkových temp, stejně tak je cítit i hardcorová říznost. Obrovským kladem jsou na střídmé melodice a samozřejmě naléhavosti vokálu založené nevtírající se gradace písní, které však, jak by se mohlo zdát, nejsou střižené dle stejných šablon. Album je ušetřeno doprovodných nástrojů a vystačí si pouze se čtveřicí základních instrumentů, jež jsou sami o sobě schopny navodit příjemně zneklidňující atmosféru. Velký podíl na tom mají různá decentní zkreslení a v prostoru nesená vazbení kytar („Von Veneer“), kolikrát podporovaná vystrčenou baskytarovou linkou a prací bicí soupravy („Poor Souls“). Větší než malé množství zvláštní jemnosti do jinak skutečně jadrného rockového projevu dodává již zmiňovaný lehce nakřáplý hlasový projev Chrise Higdona, mimořádně míchající pocity i díky neuchopitelné lyrické složce.
„Lights fade in our home, old friends lost in shadows
you and I know, you and I know we like who they are
this is what we are, it is what we are,
you are what you do when no one’s looking“
(„Are You Secrets“)
Rozhodnutí o „There Will Be No Miracles Here“ musí vynést každý sám před sebou, stejně tak by měl každý posluchač poznat, zdali mu kapela přináší své vize přirozeně od srdce nebo seriálově na zakázku.
Pro mě FRONTIER(S) znamenají úctu pro slovo emo a nové synonymum pro emocore!