MASTODON - The Hunter

MASTODON - The Hunter

MASTODON - The Hunter

MASTODON - The Hunter

Být všude žádanou kapelou, která je doslova na roztrhání je z několika hledisek jistě příjemnou a pro mnohé muzikanty i bezpochyby žádanou věcí. Má to však samozřejmě i svoje stinné stránky. Nepřetržité turné, odloučení od domova, mizerná strava, stres, rychlé přesuny mezi štacemi, nedostatek spánku a tak dále a tak dále. Uprostřed tohoto zničujícího kolotoče se už pár let musí snažit zorientovat i Američané MASTODON. Toto talentované hudební těleso však prokazuje velice tuhý kořínek. Po léta neměnná sestava svědčí o personální stabilitě i o dobrých vztazích uvnitř kapely. Snaha překvapovat posluchače nečekanými tahy pak o schopnosti stát si za svým i navzdory silným tlakům „trhu“.

Snad už od dob zlomového alba „Leviathan“ to mám s deskami této čtveřice jako přes kopírák. První poslech spíše zklamání, těch několik dalších to příliš nezlepší, ale i tak to nakonec příjde. Přitom ani není nutné si jednotlivé nahrávky nuceně tlačit do hlavy a přesvědčovat sám sebe, že to je vlastně skvělé. Ony se totiž dojmy dostaví postupně a zcela nenuceně. Asi jako když máte 5 minut po začátku divadelního představení prázdný sál a přesto vás na jeho konci čeká aplaus ve stoje od zaplněného hlediště.

MASTODON

„The Hunter“ však představoval velice tvrdý oříšek. Ambiciózní koncept z více než 2 roky starého eposu „Crack The Skye“, jenž si tak zkušeně a s gustem pohrával i s artrockovou rozmáchlostí se nedočkal svého dalšího pokračování či rozvinutí. Tedy ne, že by autor těchto řádků měl vysloveně podobná očekávání, ale ono se to tak nějak podvědomě nabízelo samo. Místo toho přichází tato třináctiskladbová sbírka... písní. Písní, které na sebe nenavazují, které si žijí každá svým vlastním životem a které, světe div se, můžou vesměs aspirovat na titul „příjemný bigbítový hit“.

Samotní MASTODON se ani v rozhovorech nijak netají tím, že chuť tvořit další koncepční dílo byla u nich na bodu mrazu a co je hlavní, nehodlají si nechat do toho, k čemu by „měli mít chuť“ ani od nikoho povídat. Snaha zasluhující bezesporu chválu, ale bude to samé platit i pro jejich aktuální kompoziční rozpoložení?

Je to sice otřepaná fráze, ale „The Hunter“ prostě chce svůj čas. Možná pro někoho, kdo je dosavadní tvorbou amerických nezasažen nebude jeho posazení do kontextu představovat vážnější problém, ale pro ty ostatní už spíše ano. První dojem je totiž takový, že skupina jakoby rezignovala na své skladatelské i instrumentální ambice a veškerý svůj um vložila ve prospěch „obyčejného“ (heavy) metálku. Ano, jednotlivé písně se prakticky drží standardních mustrů, nepouští se do žádných teatrálních projevů ani exotických výletů. Vypadá to až příliš obyčejně na to, aby to vydalo na něco víc, než jen běžně nadprůměrnou nahrávku.

Podceňovat však Brenta Hindse a spol. je chybou, které se mnozí z nás dopouští opakovaně. Jednotlivé písně jako celek sice dohromady žádný ucelený příběh či koncept dávat nemusí, ale jedna vedle druhé postupně vytvářejí funkční a velice zábavnou desku. MASTODON totiž i na jejich ploše dokáží velmi dobře prodat svoje instrumentální přednosti i svůj (již dlouho) nezaměnitelný dřevorubecký styl, jenž je postupně zušlechťován a opracováván a hlavně dokáží do svých písní implementovat atmosféru typickou pro předchozí nahrávky.

To platí i o pro v kontextu jejich dosavadní tvorby tak netradiční skladby, jaké představují například až popově laděná „Creature Lives“, jež si lze docela dobře představit i v nějakém rozšafném muzikálu anebo závěrečná psychedelická jízda „The Sparrow“, asi nejvíce rozvíjející odkaz sedmdesátých let, ke kterému se skupina koneckonců hlásila už i v nedávné minulosti. Zmiňovaná záležitost představuje i jeden z vrcholů nahrávky.

„The Hunter“ se však může pochlubit hned několika vrcholnými momenty. „Curl Of The Burl“ se svým neotesaným ústředním riffem, jenž dokáže existovat ve vzácném souznění s odlehčeným vokálním projevem (a zase ty „sedmdesátky“) Breta Hindse, představuje velice hravou a doposud snad pouze tušenou polohu skupiny. Překrásná „Stargasm“ je možná nejsilnějším pojítkem s předchozím albem. Hlavně v refrénu nadpozemsky zasněná skladba opět dokazuje um MASTODON najít styčné plochy mezi svými kořeny v kytarové neutesanosti a aspirací tvořit „vyšší hudbu“. To víceméně platí i pro velice chytlavou „All The Heavy Lifting“, jejíž úderný refrén se jen těžce dostává z hlavy.

Předchozími řádky bych však jen velice nerad vyvolal dojem, že „The Hunter“ ve svých útrobách skrývá i nějakou tu vatu. Pravda, při stopáži o délce 53 minut bych si věděl představit zkrácení alba o jednu dvě skladby, ale kandidáti na filtraci se díky jeho vyrovnanosti hledají hůře, než bych si zpočátku dokázal představit. Snad jím může být například přímočará „Spectrelight“, kterou bylo možné jako ochutnávku slyšet ještě před vydáním desky a která zároveň do tváří mnoha natěšených posluchačů vehnala nemalé obavy.

Ty se však (opět) ukázaly jako liché. MASTODON cílevědomě pokračují ve všem, co započalo jejich debutové EP „Lifesblood“. Ačkoliv se jejich kroky, ať už v minulosti či ve žhavé přítomnosti, zdají být zpočátku nelogické, či dokonce sebevražedné, veškeré toto počínání prostě nepostrádá smysl. A je jedno jestli hovoříme o nezlomné snaze nenechat si do své tvorby on nikoho zasahovat anebo jen prostě o tom, že po nekonečných turné a únavě s tím spojené se objevila obrovská chuť vytvořit „obyčejnou“ metalovou desku. „The Hunter“ je totiž neobyčejně obyčejná a díky tomu od těchto samorostů další výborná deska.

 98

Dalas

Verdikt

Nejbláznivější a nečekaná deska MASTODON. Zábavná sbírka chytlavých metalových písní, po které si už skutečně málokdo troufne předpovídat další hudební vývoj těchto amerických svérázů.

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
8,1 / 10
Čtenáři
8,5 / 10

Další informace

Stopáž: 53:01

Produkce: Mike Elizondo (produkce), Adam Hawkins (nahrávání)
Studio: Sound City Studios, Van Nuys, CA & Dopper Studios, Atlanta (USA)

www.mastodonrocks.com

Sestava

Skladby

  1. Black Tongue
  2. Curl Of The Burl
  3. Blasteroid
  4. Stargasm
  5. Octopus Has No Friends
  6. All The Heavy Lifting
  7. The Hunter
  8. Dry Bone Valley
  9. Thickening
  10. Creature Lives
  11. Spectrelight
  12. Bedazzled Fingernails
  13. The Sparrow

Jiné pohledy

8 / 10
Někde jsem četl, že „The Hunter“ je černým albem MASTODON. Přirovnání poměrně povrchního rázu, ale s jistým nadhledem dá se říci, že není úplně mimo mísu. Při poslechu nové desky této čtveřice jsem se retrospektivně vrátil ke všem předešlým počinům a došel k jednoznačnému závěru, že každým dalším albem se hudba MASTODON přetvářela k větší stravitelnosti a jednoduchosti. Tím určitě nechci naznačit, že by novinka vykazovala prvky vesnického bigbítu, ale pokud si vedle sebe postavíte riffovou smršť „Leviathan“ a „The Hunter“, uslyšíte obrovský rozdíl. MASTODON za tu dobu ušli dlouhou trasu, své riffové orgie postupně zpřehledňovali, ale vždy si uchovali kvalitu a především dokázali posluchače udržet neustále v centru dění. Novinka je na tom podobně, je písničková, přehledná, uhlazená, zasněná, hitová a příjemně návyková. Celkově se jedná o překvapivě neprovokující počin, který ale laťku nastavenou svými předchůdci v žádném případě nepodlézá.
Hooya | 16. října 2011

 

6,5 / 10
Nová deska MASTODON se dle mého moc nepovedla. Kapela ctí tradici a proti poslednímu studiovému albu zní opět trochu jinak, ale tentokrát je výsledný dojem spíše rozpačitý. Co na tom, že nová tvář kapely je znovu osobitá, když je celé album utahané, skladby jsou jedna jako druhá a kytary nezahrají po celou dobu žádný pořádně výrazný motiv. Průšvih jde tentokrát i za producentem, neboť zvuk je tlumený, nevýrazný a nahrávka má nepochopitelně vytažené zpěvy, které jsou snad nejhorší v historii MASTODON. Po výborném „Crack The Sky“ je „The Hunter“ docela studená sprcha.
Sicky | 14. října 2011

 

8 / 10
Jako bychom se snad domluvili. I pro mě je "The Hunter" první nahrávkou MASTODON, kterou můžu zbaštit celou i s chlupama. A to se na první pohled zdála docela prázdná a unylá. Jenže klame tělem a postupně spolehlivě rozbalí svoji sílu v sevřenosti a nenápadné vtíravosti materiálu, která prostě volá po dalším poslechu, aniž by se lacině vnucovala. Super.
Darkmoor | 14. října 2011

 

10 / 10
MASTODON v roce 2011 určitě nepřináší žádnou hudební revoluci nebo šokující zrození své nové oslňující originality. „The Hunter“ především představuje živelně tryskající nadšení z muzicírování a obrovskou tvůrčí uvolněnost. Tyto jsou vtisknuty, bez spasitelské bolesti, do velmi kvalitních hudebních podkladů, jež pochopitelně nepostrádají typické rysy těchto Američanů, nyní inhalující poněkud jinou, opět více odlehčenější, ale znovu velmi návykovou kulturu.

Při dlouhé stopáži si uznání zaslouží především aranžérská zručnost v sestavování třináctky dosti různorodých kompozic do vitálně fungujícího celku dodávajícího mírně psychedelickou, nadpozemskou, očisťující atmosférou . Dále pak přirozená schopnost materiálu podchytit a udržet si, i zuby nehty, posluchačovu pozornost. Konečně rovnováha, nepřehrávání, jednotlivých instrumentů, jdoucí ruku v ruce se ideálním zvukem. Za zmínku potom specielně stojí práce bicmena Branna Dailora, ehm no vlastně i mnohé kytarové party si zaslouží zvláštní pochvalu.

Teď ta negativa, za které bych mohl bod až dva ubrat. Průšvihem zavání odvaha angažovat ještě čistější, vytáhlejší a uhlazenější vokály, které jsou v mnoha případech význačným nosným elementem skladby a to v minulosti nebývalo. V živém podaní se tyto budou téměř jistě lišit od studiových met. Ovšem na druhou stranu je tento průserový závan, po zkušenosti s předchůdcem, až hříšně přitažlivý. Dále můžeme vystopovat náznaky lehčího opakování se, ale o bloudění v tvůrčím kruhu se dá mluvit jen s tím největším despektem. S tímto by mohl úzce souviset i vkrádající se pocit jisté vyčerpanosti provázející konec kolekce, jakoby bychom měli už záměrně zavřít oči a usnout.

Každopádně já osobně nejvíce slyším a oceňuji zhudebněnou, odzbrojující radost a spontánnost. Moje spokojenost je převeliká. Při dobré paměti vzpomínám na zesnulého učitele dějepravy a aplikuji obdobu jeho: „Nakonec tu mládenci máme pětistupňovou škálu, jejíž obě maximální hodnoty budeme, vědomi si své vlastní nedokonalosti, s láskou využívat “ a tohle album je přesně o téhle moudrosti a nadhledu.

Má nejhlubší poklona pánům Sandersovi, Hindsovi, Kelliherovi a Dailorovi!

“Take the hand, guide the way, far away
Find the truth always, always
Take your heart into your hand, always
Take your heart into your hand, always”
Subeer | 14. října 2011

 

9 / 10
V druhom pohľade na predchádzajúci album som písal niečo o začiatku nového dobrodružstva. Že nás MASTODON zavedú až do takejto divočiny, to by mi veru nenapadlo ani vo sne. Najpesničkovejší zo všetkých piatich štúdiových počinov, zvukovo až na kosť ohlodaný materiál s vysoko návykovým účinkom. Neviem, či si chlapci všetkými tými prepracovanými vokálnymi linkami (vzhľadom na koncertné prevedenie) na seba neuplietli bič - z cédéčka sa to v každom prípade znie fantasticky. Zaslúžene jeden z albumov roka.
Rudi | 13. října 2011

 

8 / 10
Hoci sa to pri počúvaní mäkučkej hitovky „Curl Of The Burl“ nezdá, MASTODON sú naďalej sympaticky neambiciózni. Drevorubačský metal priviedli do masovo stráviteľnej podoby, a to aj bez toho, aby sa kdekoľvek tlačili. A či už na chvíľu zvolnia, alebo naopak pritlačia na pílu, z ich nového albumu neustále sála nákazlivá radosť.

Budem sa rúhať: „The Hunter“ je prvý MASTODON, ktorý ma baví v podstate celý. Nič na tom nezmení ani jeho z princípu prestrelená stopáž alebo jemný, aj keď útulný stereotyp. Takto má znieť svieža muzika.
Klypso | 13. října 2011

 

7 / 10
MASTODON, byť jim letos všechno hrálo do karet, nevyužili příležitost k natočení svého nejlepšího alba. Pro mne rozhodně překvapení. Většinou totiž vítám, když se podobná kapela vydává směrem melodičtějších, kratších a jemněji propracovaných písní. Z výsledku „The Hunter“ jsem však mírně rozčarován. Problém totiž vidím v absenci skladeb, které bych bez spekulací označil jako výtečné. Přesně takové se totiž vrstvily u předloňské epické bouře „Crack The Skye“, kde střídal jeden lepší motiv druhý a která tak stále zůstává nepřekonána. Zde se, po sympatických změnách transformace k písničkovějšímu formátu, hodně potencionálu promarnilo. Většina zdejších songů je sice skvěle zvukově i aranžérsky ošetřena, ale nenabídne žádné moc extra dobré nápady. V podstatě se „The Hunter“, až na pár výjimek, tak nějak uzívaně plouží a pro posluchače je opravdovým oříškem v některých fázích rozeznat, jestli vlastně hraje skladba čtvrtá, pátá nebo už třeba desátá. Jediné tři skladby, které jsem uvítal s pocitem hodně se blížícím ke spokojenosti byly tyto – Osbourneovská titulní balada „The Hunter“ a dvě nejtvrdší věci kolekce - „Dry Bone Valley“ a „Spectrelight“, opatřené skvělými kytarovými breaky a masivní rytmikou. O něco lepší než dobrá sada skladeb, ale rozhodně ne vynikající. Od jedné z favorizovaných kapel dneška jsem čekal opravdu o trochu víc.
Stray | 13. října 2011

 

8,5 / 10
Atlantskí drevorubači svoju muziku akoby symbolicky oholili a detská tvárička jej prekvapivo svedčí. Subjektívne najlepšia doska MASTODON je konečne skutočne vyvážená, miešajúca ozajstné hitové popevky a síce relatívne mäkšie, ale predsa len hobľovačky v jeden mimoriadne vydarený celok. Album, ktorý nenudí, nanajvýš v zopár momentoch zvoľní - prakticky bezchybné, zábavné dielo dospelej kapely. Po rokoch míňania sa konečne prichádazam MASTODON na chuť. Bez donútenia a rád.
Thorn | 13. října 2011