Dnes konečně uvidím BJÖRK. Nemyslím si sice, že je to úplně festivalová hvězda, ale mrazení mám už rána. Zvláště, když to čekání nebude moc dlouhé, BJÖRK totiž jako první vyzkouší aparaturu hlavní scény na letošním Colours of Ostrava. V mém festivalovém notýsku mám před hlavní atrakcí dne ještě dvě jména, která nechci minout.
HEYMOONSHAKER jsou první. Metrosexuální bluesový kytarista v obtaženém tričku, kterému maže podklady holohlavý beatboxer s obličejem Janise Varufakise. Oba se potkali někde na ulici na Novém Zélandu a dali to dokupy. Funguje to neuvěřitelně. Neslučitelná kombinace mě hned pár minut po příchodu do areálu otevře ústa dokořán. Jen ten stan je nějaký malý. Praská ve švech.
Tak se musím podívat, kde tento rok operují měsíčňané. Oproti mé minulé zastávce mají za velkým komínem velkou scénu s nápisem Full Moon, vklíněnou mezi dvě industriální haly. Hurá. Konečně jejich výběr kapel uslyším se zvukem, který si zaslouží. Před dvěma roky to byl největší zvukový průser Colours. A nyní první kapela u Full Moonu….. HOUPACÍ KONĚ. A dobrý. Indie rock, který jde vlastní cestou. Takových tu moc nemáme.
A kus dál řádí BAZZOOKAS. Skáčko. Všichni hopsaj, kapela s bujarou žesťovou sekcí i stovky, možná tisíce lidí kolem. Se mnou to nic nedělá. Mířím na BJÖRK.
Očekávám motýlí kostým, který měla na festivalu před pár dny, ale je v bílém. Místo obličeje sněhová vločka. Za ní mnohahlavý ansámbl začíná skladbu „Stonemilker“. Za ní velkoprojekce klipu. Zvuk super. Hlas super. Jen ty zvláštní tanečky jsou prostě… Zvláštní. Druhá je „Lionsong“, to už jsem plně koncentrován. Klip za ní opět znám a říkám si, že je škoda, pokud se budou promítat jen klipy. Mejlím se. K některým skladbám se nepromítá nic, ale většina dalších klipů nás zavádí do barevné hmyzí říše. Pestrobarevná makrovidea ze slimáčího sexu nebo hmyzího kladení vajec. Nejsilnější moment jednoznačně „Army of Me“. Projekce, ve které sršni trhají na kusy stovky včel. Husina. Ty pyroefekty a ohňostroje ani nemusely bejt. Nejsyrovjší popový koncert. Skvěle zabalená hudební i vizuální perverze. BJÖRK děkuje. V češtině. S intonací žlutého pokémona. Ostatní se budou muset hodně snažit, aby toto přebili.
Utíkám na HANBU. Banánova úderka začíná Vlnou. „Ať zvedne se velká vlna a podium přestane existovat.
„Tady jsme dneska doma a tak si to chceme pamatovat.“ Komorní atmosféru rychle rozpouští pot. Banán v publiku, publikum v Banánovi. Pokračuje se v nastoleném tempu, jsou tu „Ptáčata“ a každý si musí na konci zařvat to svoje „Milovat a ničeho nelitovat“. U „Mělkýho hrobu“ už vířím prach v předních řadách i já, i když ty větší festivalové scény právě této kapele nesednou. V každém případě super koncert, Banán končí s rozervaným trikem TRAGEDY a … jak jinak... s rozflákanou hlavou. Takže až na krev!
Mířím na hlavní plac. ZRNÍ tu vrní po boku filharmoniků a... já nevím. Lepší je to asi jen tak, bez příkras. Oni to nepotřebujou. Končí se „Jabloněma“. Při cestě na druhou největší scénu míjím stan, ve kterém se swinguje, a to je vám paráda. MELODY BOYS nejsou žádný bojs, ale sbírka protřelých hudebníků, kteří si odskočili zaswingovat z MELODY MAKERS ONDŘEJE HAVELKY. Velká paráda, tady opravdu zažijete všechno. Mým cílem je BOKKA. Podivíni v maskách, co s lidmi komunikují přes tablet a texty promítané na obr plátno za sebou. Elektropop se to potkává s indie i downtempem.
Závěr večera pro mě obstarávají NOD NOD. Nebýt BJÖRK, bude tohle koncert číslo jedna prvního dne. Jihočeši zalili Ostravu bahnem, nad kterým vlál Verčin hlas a vytahoval všechny topící se v kytarovém močálu, který byl všude kolem. Tahle kapela nemá chybu. Kanaďan Dan Snaith a CARIBOU mi svým vyklidněnými tanečními beaty mává na rozloučenou. Bude se mi dobře spát.
