Před dvěma roky jsem se rozplýval nad prvním materiálem, který NIKANDER pustili do světa. Už dlouho mi u nás chyběla kapela, která by stavěla riffy jako betonové kvádry, měla patřičný lauf a současně byla neústupná v přímočarosti. A sbírka kytarové hrubozrnnosti nazvaná „Sekyra prohnaná kolenem“ v tomto ohledu jednoznačně splňuje vše, co mi tu chybělo.
Oproti nahrávce před dvěma roky je jednoznačně obrovský posun ve zvuku, ve kterém více vynikají chlupaté kytarové monolity – základní stavební kámen kytarové práce. Amák v tomto ohledu ošetřil album s náležitým citem a dal mu přesně to, co v mixu a masteru nahrávka potřebovala. „Sekyra prohnaná kolenem“ je drsně mletá, rezavá a nepoddajná. 
V tom, jak NIKANDER kombinují sludge, stoner a skřehotající zlobu u mikrofonu, jsou v posledních létech jednoznačně tím nejlepším, co se mi z tuzemských rašelinišť dostalo na stůl. Po řemeslné stránce však u mě trochu pokulhávají texty, ke kterým jsem si prostě nedokázal najít cestu. Jsou toporné a bez výrazné obrazotvornosti, což právě v té češtině, zastoupené zhruba v polovině materiálu, vylézá ven trochu okatěji.
Nyní se dostáváme asi k největšímu neduhu, který jsem na předchozí nahrávce neměl prostor vnímat. Celé nové album mi poměrně splývá. Všechno funguje a šlape jako dobře seřízený motor, ale nad vším se také znáší určitá bezvýraznost. Toho si člověk nevšimne u dvou skladeb vedle sebe nebo na koncertě, ale pokud si „Sekyru“ proháníte hlavou častěji, zjistíte, že všechno je až příliš v lajně. Nejsou tu kouzelná místa, na která se těšíte, nemáte oblíbenou písničku. Forma a směřování jsou naprosto skvělé, jen tomu dát ještě důvod, proč se pravidelně vracet.
Je tu zklrátka pouze silný buchar, který vás zatlouká do země mechanickými, zlými riffy a excentrickým vokálem. Možná NIKANDER ale právě takto fungovat mají. Po poslechu vám ještě dlouho bude bzučet v uších a v duši vás bude provázet démonicky pronikavá trýzeň, kterou Jana vypouští z hrdla.
