Jen pár dní předtím, než australský virtuóz PLINI a jeho doprovodný band obšťastnili prostřednictvím několika vystoupení i tuzemské publikum, vychází další studiová nahrávka tohoto agilního umělce. Ačkoliv má doposud na kontě pouze jednu řadovou desku, počet různých EP a singlů utěšeně narůstá. Já, coby v tomto směru tak trochu konzerva, se kloním k názoru nerozmělňovat hudební nápady ve změti různých mininahrávek a „rychlo-releasů“ a spíše preferuji šetřit kreativitou na regulerní alba, přesto však nemohu popřít, že tato čtveřice skladeb má svůj nesporný půvab.

„Ahoj. Píšu muziku a hraji na kytaru“, hlásí Bandcamp profil mladého Australana a pěkně tak symbolizuje neokázalost, s jakou se i během živého hraní prezentuje. To ostatně platí i pro jeho hudbu, která si kreativním způsobem bere z několika proudů metalové, jazzové a ambietní muziky a tyto hezky a bez křeče skládá dohromady v jeden fussion celek. Z toho metalu by asi nejčastěji skloňovaným pojmem mohl být djent, tedy styl, jež si svoji slávu užil pár let zpátky, ale který stále skýtá dostatek stimulů k zajímavým rytmickým i kytarovým hrátkám.

Čtveřice nových skladeb však ještě více rozvíjí motivy z jiných žánrů a nezřídka posouvá tvorbu PLINI úplně mimo sféry rockové muziky. Hravost a jistota v kytarových partech však zůstává neměnnou jistotou, o kterou se pak můžou mnohé nadpozemské výlety spolehlivě opřít. Díky tomu se tak i těchto 20 minut dá charakterizovat jako vzrušující a relaxační hudební trip v jednom. Je to přesně tak, jak už vzpoměl ve své recenzi debutového alba kolega RIP. Hudba PLINI doslova zve k relaxaci, zároveň ale dokáže nabídnout veliké množství podnětů, které vás bezpečně zvednou ze židle.

Doslova emotivní uragán představuje skladba „Flâneur“, která svých vymezených 6 minut využije na maximum. Pozvolný rozjezd v jazzově improvizačním tónu jakoby zpočátku jevil tendenci se uzavírat do sebe a příliš se nezajímal o posluchačovu pozornost. Avšak vše se postupně obrací a nejpozději v momentě, kdy odezní saxofonové sólo se zvedne opona pro snové kytarové divadlo. V těchto chvílích jsem nucen potvrdit všechny ty superlativy, které se směrem k australskému mladíkovi, jehož zálibami jsou mimochodem kromě muziky také cestování a jídlo, hrnou ze všech stran.

Přesto však stojím za svým názorem, že takovéto hudební tvorbě, postavené na náročnější instrumentaci, progresivním cítění a s tím spojeným fůzováním různých žánrů, ale které zároveň ani nechybí lidský rozměr v podobě prostých emocí, by zkrátka slušela mnohem větší dávka. Ten chlapík na to má a je škoda, že se svými nápady jde ven ještě předtím, než se mu jich sejde pořádná hromada.