Pohled na sestavu, která je zodpovědná za nejčerstvější přírůstek do diskografie kovového projekt(il)u fenomenálního běloruského kytaristy Victora Smolskiho, jasně říká, že od posledně se hýbalo s leckterým jejím stavebním kamenem. Odešli zejména David Readman a Andy B. Franck, tedy oba pěvci, kteří ALMANAC vtiskli původní podobu, a odešel také bubeník „Zacky“ Tsoukas. Jména jejich náhradníků, řekl bych, nejsou příliš známá, ale zato svědčí o nejužším provázání Smolskiho bandu s německou scénou. Patrick Sühl totiž na ní byl dosud spíš jen nenápadný zpěvák (kapely PANTALEON a GUN BARREL, jestli to někomu vůbec něco řekne), a Kevin Kott zase současně hraje ještě v AT VANCE a MASTERPLAN. A to samozřejmě nemluvím o tom, že jako zpěvák č. 2 je v současnosti oficiálně uváděn Frank Beck (jinak GAMMA RAY), který ovšem ještě do dění na „Rush Of Death“ nepromluvil.
Dost nicméně personálním otázkám, k nim si laskavý čtenář může více zalistovat internetem. S třetím regulérním studiovým záznamem ALMANAC došlo k výrazné změně směřování námětového konceptu, neboť od témat carských, smrtících a historických se kapela přesunula k velké zálibě jejího duchovního otce, automobilovému závodění. Odtud pramení texty mnoha skladeb na albu a váže se k němu i poutavá kresba výjevu z jakýchsi moderních gladiátorských her na jeho obalu.
Tím jsme ovšem se všemi novinkami tak nějak vyřízeni. Po dvou předchozích, velmi slušných a také odpovídajícím způsobem úspěšných albech, se totiž jistě nedalo očekávat, že by Victor Smolski vsadil na nějakou odlišnější kartu. Však také proč. Vstupujeme proto znovu do hájemství jeho výrazné metalové kytary, kde se pro ostré riffy nechodí daleko a stejnou trasou se to bere, když je potřeba přihodit nějakou tu melodii či symfonickou příchuť, aby onen obrázek o moderním melodickém metalu byl naprosto perfektní.
Jenže na rozdíl od vzpomínaných dvou předcházejících desek tady běloruskému kytarovému mágovi nečekaně dochází životně důležité palivo: novinka je prakticky bez hitů. Skladby jako „Self-Blinded Eyes“, „Hands Are Tied“, „Children Of The Future“, „Losing My Mind“ či „Guilty As Charged“ (ale i další) jsou dokonalými ozdobami minulých záznamů, na nichž se nacházejí, a které zejména právě díky nim rozkvetly do metalové krásy. Na „Rush Of Death“ není prakticky nic podobného, vlastně jen titulní skladba a závěrečná „Like A Machine“, když to vezmu poctivě kolem a kolem. Třebaže Patrick Sühl zpívá jako z partesu a s Jeannette Marchewkou v zádech jim to opravdu sluší, jsme díky tomu ve zbytku alba už pouze svědky nekonečné, rutinní metalové práce, která sice prakticky ani nemůže urazit (pořád ještě jde o Victora Smolskiho, že), ale zároveň nikterak nenadchne.
Nemění na tom nic ani poměrně časté užívání vokodéru či jaké to čertovy krabičky („Satisfied“ nebo „Blink Of An Eye“), jež by snad jako jediné mohlo zavánět čímsi jako pokusem o vzdušnější přístup k věci. A na takovém základu se toho mnoho vystavět nedá, to je zkrátka marné. „Rush Of Death“ proto bude nejspíš v diskografii ALMANAC hrát roli nechtěného nejmladšího sourozence, na nějž už si za nějaký čas nikdo nevzpomene. A vzpomene-li přece, nejspíš už ovšem stejně nepustí.
