Proč bych na to proboha koukal? Romance mě nebaví, navíc tato staví na odiv svoji „průměrnost“ a to, že se tam neděje nic zvláštního. Normální lidi jsem rozkoukal vlastně nadvakrát. Poprvé jsem seriál odložil asi po dvaceti minutách s tím, že se tam opravdu nic neděje, a celé dílo, které kritická obec tak chválí, má svoji oporu hlavně v nešťastně zamilovaných studentkách filmové vědy. Podruhé jsem nicméně přežil první díl a už jsem nepřestal.
"Normální lidé" své pověsti dostojí jen zčásti. Nedá se říci, že by romance, kterou tu vidíme, byla z těch nejprůměrnějších na světě a to jak po vztahové stránce, tak po stránce preferencí v sexuálním životě hlavní dvojice. Ta unikátní obyčejnost je zakleta v tom, jak skvěle odpozorovaná tu jsou všední rozhodnutí, jež se pro jednu stranu vztahu nezdají být důležité a u té druhé naopak mohou zadělat na životní změnu. V tom, jak se tu prezentují detaily, malé zamlčování a polopravdy, které jsou součástí každého partnerství, jsou "Normální lidé" tak ryzí a pravdiví, že to zaujme i nefanoušky žánru. Navíc si jsem jist, že v tom každý najde něco povědomého. Nejde přitom o nějaké pletichaření nebo výstavu sladkobolných momentů.
Děj začíná na irské střední škole v maloměstě. Connell je hráč galského fotbalu se zájmem o literaturu, jehož matka si přivydělává poklízením v rezidenci bohaté rodiny. Z této rodiny je Marianne, chytrá uzavřená šprtka, co si svou arogancí zavírá cestu k jakémukoliv přátelství. Právě tady začíná vztah, který sledujeme. Na vysoké škole v Dublinu se karty obrací. Connel, přivyklý maloměstské džungli, je na univerzitě ve velkém městě trochu ztracen a naopak Marianne rozkvete.
Vše se stále točí kolem vztahu, který hodil svoji první jiskru na střední škole a má svá temná i světlá místa. Hlavní dvojici přicházejí do života další lidé a seriál začíná nabírat formu časosběru, jenž zachycuje jednotlivosti z emočního labyrintu páru. Dělá to ale tak šikovně, že vždy celkem přesně víte, kdo se jak cítí a kde se staly chyby, které možná sami znáte ze své zkušenosti. Mnoho silných okamžiků pramení právě z toho, že tu tvůrci v plné nahotě ukazují malé okamžiky, jež mají pro oba hlavní protagonisty obrovské důsledky. Současně se nesnaží děj zbytečně dramatizovat nebo přikrášlovat.
Přidejte solidní režijní vedení, typově výtečně obsazené hlavní herce, hudbu, která jemně podporuje důležité okamžiky, a máte jednoho z kandidátů na seriál roku. Samostatnou kapitolou je pak předloha pro seriál. Teprve druhá kniha, kterou napsala mladá autorka Sally Rooney, už stačila nasbírat hned několik prestižních ocenění. Mimo jiné ji Guardian zařadil mezi sto nejlepších knih dvacátého prvního století.
"Normální lidé" dokazují, že i velmi obyčejné téma lze filmově zpracovat velmi přitažlivě. Stačí k tomu jen skvělá předloha a herci, kteří jsou uvěřitelní i v těch nejvypjatějších chvílích. Celku velmi pomáhá půlhodinová stopáž jednotlivých dílů, díky čemuž seriál neztrácí tempo. Ve světě dramatů, které se točí kolem romantických vztahů, jsem za poslední rok neviděl nic, co by bylo tak přirozené, obyčejné a přitom skvěle fungující a přitažlivé.
