Mezi mnou a tímto albem byl celkem turbulentní vztah. Hned po ohlášení desky, na které bude s CONVERGE spolupracovat CHELSEA WOLFE a mimo to se připojí i Ben Chisholm a Stephen Brodsky z CAVE IN, se ve mně vzedmula vlna podezření. Proč? Komu? CONVERGE chtějí hrát temný folk? Gotiku? Nedokázal jsem si představit, že by něco takového mohlo fungovat. Úmyslně jsem se zdráhal si album poslechnout. Jedna z recenzí na Pitchforku desku nemilosrdně popravila. Psalo se o tom, že CONVERGE brousí dno nebo že „Bloodmoon: I“ je počin nejnižší úrovně. Vlastně to chápu. Mám kolem sebe spoustu „converge srdcařů“, kteří tento krok prostě nevydýchali. Na druhou stranu se začali objevovat jedinci, kteří celou kolaboraci přirovnávali ke koitu NEUROSIS a JARBOE na společné desce v roce 2003.
Hlasy, které díky aktuální desce označují CONVERGE za kapelu, jež už rezignovala na inovaci, nelze brát vážně. Právě toto je od nich krok mimo komfortní zónu. Udělat album, na kterém se nebudou soustředit na kulervoucí tlak a technickou zručnost Kurta Balloua a Bena Kollera, je průnikem do málo prozkoumané oblasti. Otázka visící ve vzduchu ovšem je, zdali se tento úhyb z vytyčené cesty podařil. Odpověď není jednoznačná.
Na jednu stranu mě CONVERGE překvapili v tom, jak dokáží pracovat s křehkými motivy, vystavět něco opravdu atmosférického, podřídit se jinému elementu, kterým tady jednoznačně je osobna CHELSEA WOLFE. Chceme takhle ale CONVERGE vidět? Máme tu bestii, jež svým chaotickým hardcorem trhá na kusy vše živé v dosahu. Na „Bloodmoon“ však vidíme zkrocené monstrum, které místo chaotické, dravé zuřivosti pracuje s jemností, atmosférou a třeba i zneklidňujícím neklidem. Pro mnohé to bude málo.
Za mě jsou tu ale velmi povedené melodické motivy a cáry atmosféry, které jsem v takové formě od CONVERGE nikdy nedostal. Bál jsem se, aby deklamující nebo šeptající Jacob Bannon nepůsobil směšně, a to se naštěstí také nestalo. Některé tiché fragmenty alba jsem si opravdu zamiloval. Pak je tu ale vata, kterou jsem začal přeskakovat. Třeba ty papundeklové syntezátory ve skladbě „Coil“ mi opravdu fyzicky ubližují.
Ano, CONVERGE a CHELSEA WOLFE natočili desku, na níž si osahávají postmetal, sludge, nějaké to ambientní mlžení a dokonce, někteří lidé snad prominou, i goticko-folkové elementy. Celý tento podnik navazuje na koncert pojmenovaný „Blood Moon“, který hráli na kultovním festivalu Roadburn v roce 2016. Od té doby dozrávala myšlenka, jež vyústila v žánrově netradiční desku, která s sebou nese pro CONVERGE velmi netypickou mystickou atmosféru a lehce teatrální stylizaci. Problémem mnohých je to, že takhle CONVERGE vidět nechtějí. To ale není moje potíž s "Bloodmoon: I". Ta spočívá v tom, že výsledek považuji přeci jen za trochu fádní v porovnání s tím, co v bažinatých náladovkách vzniká.
