V sedm hodin ještě Futurum zeje poloprázdnotou. Američtí IRIST tak spouštějí svůj půlhodinový set do sálu, ve kterém je jen několik málo desítek lidí. Pětice z Atlanty má za sebou sedm let existence, jedno dva roky staré velké album a hlavně pak aktuální EP „Gloria“. Z Toho zazněla titulní skladba a pak tuším i aktuální klipovka „Surging Ablaze“, jinak se koncert opíral hlavně o jistoty ze zatím jediného alba „Order Of The Mind“. Jejich postmetalová riffová mašina působí naživo poněkud fádně a i přes celkem solidní zvuk jsem si odnášel dojem dobře zahraného lehkého nadprůměru, který na stůl nevykládá žádné nové karty. Kladem budiž melodický rukopis kapely, který drží celek nad vodou. IRIST ale nenabídli nic víc.
S nástupem arkansaských PALLBEARER byl velmi silně znát příliv lidí. Možná i díky tomu, že dříve poloprázdný prostor byl najednou celkem uspokojivě zaplněn, se výrazněji změnil zvuk. Hlavně v druhé části setu bylo všemu skvěle rozumět i s tím, že si PALLBEARER zachovali pro ně tolik potřebný tlak. Otevírákem více jak hodinového koncertu je osmi lety prověřený kus „Foundations“, který vykopává dveře kobky práchnivějícího subžánru, jemuž položili základy BLACK SABBATH. Táhlé riffy bohatě prokreslené melancholickou melodikou tu v této jakosti nikdo lépe neoprašuje. Se dvěma dalšími skladbami se přesouváme ke stále aktuální dva roky staré desce „Forgotten Days“ a já mohu s potěšením konstatovat, že strašák ve formě falešných zpěvů se zjevuje v téměř stopovém množství. Brett Campbell působil oproti rozjařenému Josephu Rowlandovi trochu zachmuřeně a mnohem více soustředěně.
Koncertu nešlo téměř nic vytknout. Lidí tak akorát. Playlist sestavený vyrovnaně napříč všemi deskami s větším důrazem na zmíněné zatím poslední album. Solidní návštěvnost před kapelou, která hraje uvolněně v dobrém rozmaru. Závěr patří opusu „Given To The Grave“ z alba „Sorrow And Extinction“. Dostal jsem to, pro co jsem si přišel.
Zkuste mě opravit, ale ELDER u nás asi nikdy nehráli. Rozestavení na scéně bylo nachlup stejné jako u PALLBEARER. Napravo zpívající kytarista Nick DiSalvo neustále přehazující svoji bujnou kštici, energicky hrající baskytarista Jack Donovan uprostřed a poněkud méně výrazný Mike Risberg na druhém konci. ELDER otevírají hitovkou „Compendium“ z prvního alba a už při ní je možné si všimnout jednévěci, která silně ovlivňuje celý koncert. Jsou hlasitější. Bohužel. Jejich o poznání techničtější hudba a kytarové vyhrávky a sóla tak trochu zanikají v hutné mase hlomození a je to škoda. Hudba ELDER je o poznání progresivnější hlavně v kytarách, které často přerůstají ve zvonivé pasáže, pod nimiž zbustrovaná basa poctivě drhne podlahu a přesně tyhle části zvuk trochu zabíjel.
Druhou skladbou se kapela dostává k aktuálnímu materiálu. Skladba „In Procession“ je z ještě nevyšlého alba „Innate Passage“. Právě na prvních dvou kusech je velmi cítit posun kapely od první desky do dnešních dnů, kdy je patrný příklon k epičtější rockové poloze a aranžérské vyspělosti. Stále se tu ale proplétají pilíře, na kterých ELDER stojí. Těmi jsou dřevní doommetalové prazáklady, stonerová obhroublost a hypnotické psychedelické výlety. Díky tomu je koncert dynamičtější a barevnější i při délce songů, která by průměrné grindovce stačila na celý set. Škoda jen toho překouřeného zvuku.
