Ráno blíže neurčeného letního dne roku 1994. Za oknem už řádí slunce v plném rozpuku a obloha bez mraků mu ani dnes žádný odpor klást nebude. Je teprve 9 hodin a teploměr ukazuje hodnotu blížící se tropické třicítce. Vidím to minimálně na další dopoledne strávené u televize, než se po obědě dokopu k tomu, abych vyrazil někam k vodě. Je tomu již pár let, co nám po revoluci v našem malém městečku místní kutilové rozjeli něco na způsob kabelové televize a dopřáli nám tak konečně úplný pohled pod pokličku kdysi nedostižného západního světa. Jedním z nedílných střípků této pestré mozaiky byla i televizní stanice MTV. To bylo v těch dobách, kdy jejím primárním programem byla muzika a kdy se ve studiích v New Yorku a v Londýně rozhodovalo o tom, co právě pofrčí a co navždy zapadne. Rotace skladby v denním programu byla snem každého interpreta a když se tento splnil, bylo o úspěchu minimálně z poloviny rozhodnuto.
Čekání na jednu z takovýchto skladeb právě provázelo i moje léto čtvrtého roku poslední dekády dvacátého století. Píseň s názvem „Die Laughing“ pro mě do té doby neznámé kapely s tím otazníkem na konci v názvu přesně trefovala cíl mého tehdejšího hudebního naladění, plného letní bezstarostnosti. Spíše jemnější sloka a výrazný refrén, gradace přinášející ještě chytlavější motiv před záverečným opakováním refrénu. Byl to vlastně už né úplně měkký rock, ale stále dost vzdušná a chytlavá píseň na to, aby bodovala v hitparádách. „Chci slyšet celé album!“, znělo moje tehdejší předsevzetí.
Já vím, dnes už to zní možná trošku směšně a banálně, ale sehnat tehdy nahrávku, kterou slyšíte v televizi, bylo možná snadné pro někoho, kdo žil ve větším městě a kdo si na svůj chléb sám vydělával. Já tenkrát nespadal ani do jedné z těchto dvou kategorií, a tak jsem si musel chvíli počkat.
„Die Laughing“ je rovněž i typickou singlovou skladbou, která dokonale navnadí na celé album, ale zároveň i neméně dokonale zakryje jeho skutečnou podstatu. Tedy ne, že by na šťavnatý kytarový zvuk bohatá píseň úplně vyčnívala z konceptu „Troublegum“, ale jakmile se mi poprvé sluchovody prohnal razantní nástup do úvodní „Knives“, nebylo nejmenších pochyb o tom, že to bude asi trošku našlapanější jízda, než se původně mohlo zdát.
Dala by se asi vyjmenovat celá hromada okolností, která stála za vznikem takto úspěšného alba. Na předních příčkách v tomto seznamu však rozhodně nesmí chybět vytrvalost, s jakou irská skupina prakticky téměř v každé zde zastoupené skladbě použila jeden a ten samý mustr. Úderná sloka, ještě údernější a nikterak natahovaný refrén. Toto zopakovat 2x, pak mezihra anebo sporadické sólíčko a pak ještě jednou refrén, ale trošku důrazněji, ať to pěkně graduje. Ta nejklasičtější písničková stavba, dobře známá i z popových hitů, zde posloužila jako základní stavební kámen této kolekce plné řízné a energické kytarové muziky.
Snad až metalový odpich úvodní „Knives“ spouští tak ohromnou energetickou nálož, že se prostě málokdy stane, abyste album vypnuli v jeho průběhu. Nebo minimálně v průběhu několika prvních skladeb. „Screamager“, „Hellbelly“, „Stop It You're Killing Me“ anebo „Nowhere“. Co skladba, to jednoznačný hit a melodické motivy, které se vrývají pod kůži na první dobrou. Tedy zejména ten z „Hellbelly“ se v hlavě usadí už prakticky napořád. Ta kadence chytlavých motivů a skladeb hýřících natolik pozitivní energií, že se snad ani nedá napoprvé vstřebat, je opravdu ohromující.
Vokály velmi dobře naladěného Andy Cairnse skvěle korelují s jednoduchou a údernou hudbou. Dokáže být přirozený v každé poloze, aníž by v těch vypjatějších mometech skouzával ke zbytečnému patosu. Dá se říct, že dokonale naplňuje definici drsňáka se srdcem na pravém místě. To i navzdory tomu, že album vlastně postrádá klasickou baladickou píseň, pokud za ni nebudeme považovat ani z neúprosného punkového tempa zvolňující „Unbeliever“. Ta zároveň přináší i trošku jiné, řekněme melancholičtější nálady, než předchozí plejáda průbojných skladeb.
Přestože THERAPY? disponovali více než dostatečnou zásobou svých vlastních nápadů, byl paradoxně jako jedna ze singlových skladeb vybrán i cover „Isolation“ z dílny JOY DIVISION. Masivní syntetizátory vystřídaly neméně masivní kytarové riffy. Rychlejší verze skladbě nadmíru svědčí. Stopy jejího původního spiritu lze stále rozpoznat a přitom jsou to zároveň i THERAPY? model roku 1994. Ač předělávka, na album perfektně zapadá a v soukolí našlapaných skladeb funguje jako další palivová tyč v atomovém reaktoru.
Z nastoleného trendu skupina sleví až prostřednictvím několika skladeb v závěru. V porovnání s předchozími vypalovačkami o něco „experimentálnější“ písně poodhalí, že kapela si nevystačí pouze s jednoduchou a údernou kompozicí, ale že ji nejsou cizí ani náladotvornější a komplexnější hudební polohy. To vlastně už naznačilo i předchozí album „Nurse“ z roku 1992. „Troublegum“ však v porovnání s ním působí po všech stránkách jako dílo úplně jiné skupiny. Tam, kde předchůdci podrážela nohy trošku těžkopádnější produkce, je jeho následovník naprosto sebevědomý a v podstatě bezchybný. Místy až metalický a velmi ostrý sound kytar, razantní bicí a v prostoru přesně posazený Cairnsův vokál. Přestože dnes už zvuk zní mírně archaicky, zejména v porovnání se současnou „loudness war“ steroidy napumpovanou produkcí, šťavnaté kytarové riffy a skvělé skladby vše vynahrazují. Na práci zkušeného Chrise Sheldona není podle mého názoru ani po třech dekádách potřeba aplikovat žádné remastery a podobné zvukové glutamáty.
Možná nejcennější devízou „Troublegum“ a taktéž zároveň i hlavním důvodem, proč mu věnovat prostor v našem vzpomínání, je trvanlivost jeho skladeb. Co se možná zdálo v době jeho vydání jako krátkodobá záležitost, dokáže bavit i po třiceti letech. Schopnost této kolekce upoutat s nemenší intenzitou a opakovaně zprostředkovat zážitek na úrovni prvního poslechu se nijak nemění ani v souboji s neúprosným časem. Album zároveň přišlo přesně v době nástupu amerického neopunku, jehož vlajkové lodě nesly jména GREEN DAY a THE OFFSPRING a tudíž byly jeho milionové prodeje zaručeny hned na několika frontách. Ačkoliv do škatulky novopunkových surfařských kapel THERAPY? nikdy úplně (spíše vůbec) nezapadali, začala jim být záhy těsná. Touto nahrávkou shrnuli vše podstatné na téma „tři akordy a dobrý refrén“ a na té další otevřeli svou náruč mnohem barvitějšímu až epickému projevu. To už je ovšem jiný a neméně vzrušující příběh.
