Jestliže jsem si ve svém posledním článku na téma PLINI postěžoval na ředění hudebních nápadů mimo rámec vymezený pro regulerní album, zůstává mi záhadou, proč svůj prostor na našich stránkách dostává tento australský hudebník právě téměř pokaždé při příležitosti vydání EP. Buď jak buď, 3 roky stará a povedená řadovka dokázala, že se v tomto případě nebude jednat pouze o krátkodechou záležitost, ale naopak, že tvorba tohoto one-man projektu zapustí hlubší kořeny.
O tom se nás snaží přesvědčit i toto mini, které vyšlo na konci loňského roku. Na něm nehledejme žádné převratné změny. Plini Roesler-Holgate se sice ani nadále nebrání experimentům a jiným úhlům pohledu, ale ony o kousek výše zmiňované kořeny už, zdá se, našly stabilní půdu pro svůj růst. Přeloženo do lidské řeči – ten prog v různých podobnách zůstává jasně definovatelným prvkem hudby PLINI, stejně tak typická kytarová práce a dá se tedy s úspěchem prohlásit něco o čím dál osobitejší hudební tváři a rozhodně to v tomto případě není jen obligátní recenzentská fráze.
Zatímco v případě poslední řadovky „Impulse Voices“ jsme se s kolegou Noisym shodli na slyšitelné inspiraci kytarovou prací Joea Satrianiho, koření této nahrávky vykazuje zase trochu jiné příchutě. Typických kytarových ornamentů si však užijeme i tentokrát dost – mladý hudebník už rozhodně náleží do cechu virtuózů skvěle ovládajících svůj hudební nástroj a tento status se navíc nebojí dávat na odiv. Budu se však už poněkud opakovat, když opět zmíním fakt, že se tak neděje samoúčelným a přehnaně exhibicionistickým způsobem.
Nálady na „Mirage“ totiž stojí a padají s vyšperkovanými sóly a vyhrávkami, které se doslova omotávají kolem základních rytmických a melodických motivů. Zmiňovaný rozdíl oproti poslední řadovce osobně vnímám v opět trošku silnější inspiraci sedmdesátkovým progresivním rockem. Nutno však hned dodat, že se nejedná o žádné pietní retro ani nic takového. Konec konců na toto jsme už u PLINI zvykli. Tento hudebník má zkrátka dobře nastudovanou historii progresivní kytarové muziky anebo celkově té honosící se přívlastkem „art“, ale zároveň ve své vlastní tvorbe dokáže pevně stát oběma nohama v současnosti.
V pětici nových skladeb slyším vlivy uskupení typu MAHAVISHNU ORCHESTRA, tyto jsou však posazené do soukolí spíše tvrději znějící kytarové muziky, ze které se v několika (spíše více než málo) momentech zvedají do nadpozemských výšin. V tomto směru asi nejsilnější okamžiky přinese závěrečná skladba „Ember“, která svého posluchače v tom nejlepším slova smyslu semele pod tíhou nádherných motivů a doslova radostné nálady.
Svoji stížnost z recenze posledního EP „Sunhead“ z roku 2018 musím teď tak trochu vzít zpět. Ne tedy, že bych hudební náplň „Mirage“ nevydržel poslouchat mnohem déle, než jen po dobu vyhrazených 23 minut. Teď však už trochu víc rozumím snaze australského hudebníka nestát na místě a svůj už poměrně ustálený směr obohacovat o nové, tu více, tu méně nápadné, podněty. I toto mini přesně zapadá do tohoto konceptu a předpokládám, že následující řadové album přinese opět trochu jiný pohled na věc. Nečekám revoluci, ale čekám skvěle věci. Přesně jak se stalo i v případě tohoto recenzovaného kousku.
