Za brněnskou kapelou ASGARD stojí dosti pozoruhodný příběh. Ačkoli patří k blackové generaci ROOT a své první demo vydala v roce 1995, regulérního alba se dočkala až o dobrých osm let později. A tento příběh je zároveň i prokletím kapely, která je dozajista tělesem kvalitním, avšak jakoby ztraceným v hlubinách času. Album „Kletba krále Stacha“ nás vede proti proudu doby, až do časů, kdy se v Čechách drhl old school černý kov a na nějaké velké stylové rozlety nebylo ani pomyšlení.
Největší dilema jsem řešil při zodpovídání otázky: mám mít ASGARDům za zlé, že pro ně se doba zas až tak nepohnula, že těch osm let, které uplynuly, reflektují pouze letmým popuštěním melodických choutek v několika sólech? Chtě nechtě tento fakt „Kletbu krále Stacha“ v mých očích sráží. Doby, kdy by se tahle deska stala klenotem na scéně, jsou již dávno minulé. Vše již bylo řečeno a dnes se probírají jiná témata. Nechci však mít dlouho pospávající čtveřici za zlé fakt, že se s plným nasazením vrhla do téže řeky, ze které se kdysi zrodila
„Kletba krále Stacha“ je mi sympatická zejména konceptem a z něj plynoucí atmosférou, která je patřičně pošmourná a mrazivá. ASGARD vypráví starou legendu o bratrovraždě kvůli moci, o legendě vyřčené se smrtí na rtech a také o tom, co z ní vzešlo. České texty nejsou žádná velká „poesie“, ale zároveň si udržují úroveň, na které se dá přehledně sdělit příběh. Hodně pomáhá i fakt, že skřehot Míry Horejska je srozumitelný, a tak trochu dává vzpomenout na doby, kdy Big Boss vychrchlával děsivé historky ze Zjevení. Ne snad kvalitou (Míry se přeci jen nemůže pochlubit tak vychřičnou silou a jiskrností hlasu), ale důrazem na frázování určitě. Sám „Velký“ se na albu objeví s patřičně teatrálním partem ve skladbě „Kletba krále“, ale jeho monumentální pění je do skladby naroubováno dost násilně a chybí mu pevná melodická linka… Ačkoli, své kouzlo tenhle „volný styl“ má Hudební doprovod pak tepe v rytmu old school blacku se silnou příměsí thrash metalového riffování, přičemž jako nutné a velmi důležité koření je třeba zmínit i občasné mezihry melodických sól, které osvěžují a nabourávají stereotyp.
Co nového čekáte od takto definované hudby? Pokud nic, pak očekáváte přesně to, co se vám na albu dostane. ASGARD jsou kvalitní hudebníci, doplňují se kvalitními hosty a skládají kvalitní skladby. Dynamika písní je velmi slušná, kytarová struhadla škrabou jak se sluší, Mírův štěkot padne do kompozičního mustru jako ulitý. Album má to štěstí, že se může pochlubit dobrým zvukem a únosnou stopáží – katarze přijde přesně tehdy, kdy má, tedy ve chvíli, kdy už pomalu začínám ztrácet pozornost. Být o nějaký ten pátek méně, byl bych bez sebe nadšením a žvatlal cosi o dalším kalibru ráže ROOT na scéně, ale bohužel píšeme rok 2003, vývoj se nezastavil, a tak se „Kletba krále Stacha“ může mnohým zdát jako anachronismus.
Závěr je jednoduchý: pokud máte starou školu ala „Zjevení“ rádi a stýská se vám po ní, přičtěte si minimálně dva body, neboť pro vás píšu o velmi dobrém albu. Pokud vás návraty do téže řeky iritují, nechte ASGARD ASGARDem. Já si Kletbu rád čas od času poslechnu… Jako nostalgickou vzpomínku, nic víc, nic míň.
