Musím začít tím, že tahle skvělá a naprosto jedinečná skupina se rozpadla jako totálně nedoceněná. Pro někoho možná překvapující, ale bohužel ne vždy jdou hudební kvality ruku v ruce s úspěchem a popularitou. Z poslední sestavy zůstal dosud viditelný snad jen Thilo Hermann posílivší bukanýry RUNNING WILD (které ale jeho příchod příliš nevytrhl, protože nejpozději od desky "Black Hand Inn" působí jako hloupoučká parodie sebe sama, respektive nástroj na ukájení „Kašpárkova” ega). To už jsme ale na konci celého příběhu, takže pojďme pěkně od začátku..

Byla jedna skupina, říkala si FAITHFUL BREATH, a své hlasivky zde trápil jistý Heimi Mikus. Z trosek povstali RISK. Od prvních záseků formovali vlastní hudební ksicht, který od rychlejších a trashovějších desek pozvolna přecházel k pomalejším a mystičtějším záležitostem a které v neposlední řadě vždy zdobily skvělé, kreslené obaly. Již štychem "Dirty Surfaces" z devadesátého roku naznačili potenciál a o dva roky později dotáhli ideu k dokonalosti. Zrodil se "The Reborn" a veselý obrázek, který by jistojistě narušil koncepci alba, vystřídalo pochmurné dílko, tehdy ještě ne tolik profláknutého, Andrease Marschala. Stiskněme ale PLAY.

Hned úvodní instrumentálka "Arise" nakopne atmosféru. Oba kytaristé totiž kromě své obligátní sekery obsluhují ještě sitar, a ten, jak sami jistě uznáte, umí navodit správné vibrace exotiky a mystična. Následuje dvojka, sáhodlouhá, téměř desetiminutová "Last Warning". A je skutečně posledním varováním. Hradba hlasů přichází s "Be No More", zpěvák Heimi spíše vypráví, když levačky kytaristů zuřivě riffují refrén, sbor odpovídá. První skorobalada "Lullaby" se přibližuje z povzdálí, jakoby při východu slunce chvěla horizontem. Neurvalý nástup řezavých kytar, sboru a ještě jednou, na střídačku. V ranním oparu se leskne rosa - "Awakening". Razantní nástup, typické harmonie při "Turn Back To Ecstasy", kde dokonce nechybí ani dva kopáky, což je ale spíše výjimka. Sbor zahušťuje refrén. Znovu soumrak, to když z atmosféry ukrajuje "Eclipse" a slouží jako spojnice pro další riffostroj "The Night Will Fall", v níž sóla kytar čarují nálady dávných kultur. Čistá kytara volá mocnou "Phantasmagorii". Je hodně „na prdel posazená” s refrénem jako když věčnosti ukrajuje. Opět jemné zrychlení pravaček a ještě jednou oba dupáky - "Armageddon (Fight Back)". Úplný závěr pak po právu náleží té nejlepší. "No One Will Remember" začíná jako překrásná pomalá věc, aby se správně načasovanou gradací zrychlila do špičkové melodky. Kdože ten bludný kořen překročí?

Možná ten pocit nebudete sdílet se mnou, ale já mám o jedné z nejatmosféričtějších desek jasno.