Družina kolem dvorního komponisty, kytaristy a zpěváka Miloše Bešty platila vždy za dobře utajené rodinné stříbro. Ať už thrash metalově bouřila při „Prosincové noci blíže neurčeného roku“, křepčila středověký odzemek na oslavě „Návratu krále“, rýpala se v obilných kruzích lichoběžníkového „Vchodu do kruhu“, či v současnějším hávu ulítávala „Na jehlách“, vždycky to bylo se zárukou vysoké nadprůměrnosti, jisté instrumentace a čistého hledí bez poskvrnky jakékoliv podbízivosti. Pravda, čekací doba na novinku se nám ze slibovaných dvou let maličko protáhla, ale nakonec vše dobře dopadlo a my si společně můžeme dát spicha na „Sabatu v Carnegie Hall“. Ve vlastní režii.

Personální kolotoč nerozjel své další zábavné a prodloužené jízdy, takže sestava z „Pichlavé“ předchůdkyně nedoznala žádných změn. Bohužel totéž v bledě modrém platí i o zvuku. Pokud totiž poslední řadovky ASMODEA někde ztrácely body, mohl za to právě nepříliš průbojný zvukový kabátec ušitý v plzeňském studiu AVIK. Tentokráte je to sice o ten pověstný psí chlup lepší, však se také nahrávalo v EX-Aviku, čili jistý posun lze právem předpokládat, ovšem na zázraky nevěřte. Přitom kdo zná uragán, který klatovští dokáží vymačkat z beden při živých vystoupení, jistojistě potvrdí, že oproti nim stříbrný kotouček ukrývá pouze slabý odvárek. Možná s tímto názorem zůstanu osamocen, ale jsem přesvědčen, že dát ASMODEU patřičné zvukové ostří, mohl by se tváří v tvář hrdě postavit třeba i takovým NEVERMORE.

A kdo na nás tedy už v proslavené hale Carnegie netrpělivě čeká? Proberme si pořadí podle krásy a šarmu, je to sice trochu povrchní přístup, ale ruku na srdce, ani v reálu člověk neposuzuje jinak. V prezidentské loži se tak blahosklonně usmívají „Žraločí oči“. Mají zpropadeně rychlé sloky střídané táhlým refrénem a nejpovedenější melodii i text o strastech vesmírné dlouhověkosti od tradičního „Kosmojehlotepce“ Jana Petrička. V separé dalších hlavounů pak zasedají: úvodní „Kořeny času“, „Nanosferatu“ plný typických Beštovských harmonií, „Živé světlo“ s perfektně zakomponovaným partem trubky hostujícího Lukáše Koudelky, změnami temp na gram přesně vybalancovaný „Závatý svět“, ve svistu zrychleného kardiostimulátoru zrytmizovaná „Mrtvá voda“ a na výtečném motivu čisté kytary sochaní „Turisté smrti“, když refrén připomíná dávné kousky ještě ovlivněné středověkem. Mezi prosté občany tak usedá jen zbytečně přímočarý křik o tom, že „Na řadě je Mars“ a sonda vizionáře do „Toho kdo vidí“. Oba shodně však oblékají čisté límečky a ač výzorem chudší, žádnou ostudu nedělají, nemusíte se obávat.

ASMODEUS se možná vrátili k rychlejší muzice, k thrash metalu, chcete-li. S výjimkou závěrečného „Dědictví“ (což je remake z vlastní dílny starý čtrnáct let a otextovaný ještě Petrem Korálem) však nepůsobí senilně, ba ani trapně nepřežvykují na dávno spasených loukách klasiků. Moderní tvrdá muzika s důrazem na melodii a slušné texty. Takže snad jedině ta půlhodinka hracího času se mi zdá po třech letech čekání poněkud málo, i když uznávám, že rychlá doba žádá i rychlých konců a proto tuhle výtku berte jako hodně individuální. A mimochodem, pořizovací cena 169,-Kč za originální nepálený disk se mi zdá více než příznivá. Nebo vy ještě váháte?