Další deska DISBELIEF navazuje plynule na předešlá alba této dnes již známé a především v rodném Německu ceněné skupiny. Nepříliš komplikovaná hudba dokáže svým tlakem i náladou sevřít vnitřnosti a zpěvák Karsten se vám pokusí vyřvat díru do hlavy. Takže kdeže jsme to minule skončili?
Po namáhavém a bolestném zápase s pouty jsem se vyprostil a prchl ze sklepení té sténající, hnilobným pachem nasycené barabizny. Teď jsem zpět v potemnělém parku plném duchařských stínů a skřehotu. Musím je najít, ty šílence, co si myslí, že mě mohou zastrašit svými bláznivými vizemi. Však já jim to spočítám, takhle mě děsit. A podívejme, už je mám, sedí si klidně kolem dětského pískoviště a hází po sobě křečovitými úsměvy. Tak pojďte panáčkové, teď už mě nevyděsíte, už vás příliš dobře znám.
„Spreading the Rage“, již pátá deska německých „odpadlíků“ se vyznačuje především opravdu výrazným zvukovým kabátem, co se však vlastní hudby týká nepřichází oproti předchozím albům žádná výrazná změná. Přesto jisté drobné odchylky se tu nalézají. Například již po intru přicházející „Ethic Instinct“ a klipovka „To The Sky“ naznačují oproti předchozí desce „Shine“ lehký posun zpět k deathu a určité zrychlení tempa. Tento trend je ostatně patrný i z mnoha dalších skladeb, namátkou třeba „Death Will Score“. Skladby se díky tomu stávají jaksi svěžejší než bývá u DISBELIEF zvykem, bohužel za cenu toho, že typická až doomová nálada známá z předchozích desek poněkud ustupuje do pozadí. Naštěstí se ale i na tomto albu najdou kousky jako „No More Lies“, kde DISBELIEF opět jasně prokazují svoji schopnost zhmotnit zoufalství a kombinace temné nálady a agrese zde plně funguje. Ale typickou depkárnu typu skladeb „The Decline“ nebo „Shine“ z předešlého alba tu nenalezneme. A přitom právě tuhle polohu DISBELIEF tak bravurně zvládají. Doufám jen, že se v budoucnu neprokáže můj podivný pocit, jako by se DISBELIEF pomalu posouvali ke stravitelnější a komerčnější poloze své hudby. No uvidíme. Z dalších skladeb stojí za zmínku ještě pro DISBELIEF netypickým kytarovým sólem ochucená „Adiction“, která vychází tak trochu z jednoduché hardcore podstaty známé z alba „Shine“. Zajímavá je i poněkud psycho zabarvená „Drown“ nebo povedená coververze skladby „Democracy“ od KILLING JOKE.
Album „Spreading the Rage“ každopádně zůstává v mantinelech vytvořených předchozími dvěma deskami, žádný výrazný posun se nekoná, takže pokud jsem u minulého počinu kladně hodnotil tvrdohlavost s jakou si DISBELIEF trvají na své vizi emocí plného pojetí agresivní hudby, s touto další deskou už je to trochu komplikovanější, a to paradoxně právě proto, že si DISBELIEF i zde trvají na svém. Přece jen je to již třetí deska během tří let ušitá podle obdobného vzoru a začíná se zdát, jako by i přes skutečnost, že jejich hudební produkce je značně neotřelá a osobitá, začínalo docházet k jistému vykrádání sebe sama. Například mnohé pasáže titulní „Spreading the Rage“ mi hned při prvním poslechu připadaly nepříjemně známé. Až to způsobuje pocit jisté jednotvárnosti. Přesto bych nerad aby má recenze vyzněla negativně, neboť tohle je deska která si rozhodně zaslouží vysoké ocenění, mimo jiné i proto, že se zde nacházejí snad vrcholné kousky tvorby DISBELIEF v podobě například skvělé „No More Lies“. Hudba DISBELIEF má prostě svoji sílu a v kombinaci s Karstenovým vokálem umí stále sevřít dušičku nebohého posluchače do kleští zoufalství. A tak s bodovým hodnocením nemohu než zůstat hodně vysoko.
Tak mě zase táhnou s rukama svázanýma za zády a je více než jasné kam, k tomu polorozpadlému domu, ze kterého jsem jim už jednou utekl. Copak jsou tak naivní? Copak si myslí, že jim na to znovu skočím? S prázdnými pohledy mě protahují brankou do neudržované zahrady. Ve slepých vysklených oknech skučí meluzína a uvolněný rezavý okap se pohupuje ve větru. Ale, ale pánové? Náhle mi přehazují černý pytel přes hlavu. Poslední co vidím jsou jejich křivé úsměvy. Poslepu jsem tlačen do prohýbajících se dřevěných schodů, pak vrzání pantů a skřípot rezavého zámku. A ticho, jen zvuky vzdychajícího domu. Jsem tu sám, svázaný, zamčený, v domě který se mi každou chvíli může zhroutit na hlavu? Dobrá. Uznávám. Opět jste mě dostali, a vlastně tím samým trikem. Teď vám to ještě vyšlo. Ale příště, příště už si budete muset vymyslet něco nového.
