Vydávat "Best Of" alba je docela určitě ošidná věc. Jako příklad může sloužit výroční kolekce, gratulující k dvaceti létům života hamburgským pirátům RUNNING WILD. Není tomu ještě totiž tak docela dávno, co se na domovských www stránkách ústy svého šéfa Rolfa Kasparka chlubili 2CD, jehož obsah krom obligátního přídělu těch nejlepších skladeb měla tvořit také multimediální část, na níž by byly shrnuty všechny dosavadní videoklipy kapely a další raritní filmový materiál. Jenže týden se sešel s týdnem, z data vydání na začátku letošního léta se stal konec září a to, co nám kapela nakonec předložila, docela určitě nedostálo slibům a návnadám posluchači předhazovaným. Jinými slovy, žádná multimediální show se nekoná, k mání je pouze zvukový záznam celkem 26 skladeb, a z toho, aby se snad neřeklo, jsou dvě dosud nikde nezveřejněné a dvě nově nahrané. Na tak velké a výrazné výročí celkem slabota, řekl bych, kterou nezachrání ani údajně nově přidané kytary, které navíc ani nejsou poznat, natož slyšet. Pravda, booklet je plný pěkných fotografií, ale to reputaci skupině znovu nezachrání, tím spíš, že na vnitřní stranu zadního obalu alba, která je v případě 2CD rovněž vidět, neumístila vůbec nic a nechala tenhle prostor trestuhodně nevyužitým a papírově bílým, až to do očí praští. Ale slzy stranou, s touhle deskou by se přece mělo slavit, není-liž pravda.
Dvacet let přece jenom je, ať se nám to zdá nebo nezdá, úctyhodná doba, jíž se na poli hudebním, potažmo metalovém, mnozí jen tak nedožijí. V případě RUNNING WILD je to sice mnohem jednodušší, protože tady stačilo, aby se těch konkrétních dvaceti let dožil rodný otec a matka v jedné osobě, kapitán Rolf Kasparek alias Rock´n´Rolf, nicméně i tak je to pěkné. Vždyť těch dvacet let je mapováno nejméně 150 skladbami v rámci 15 regulérních alb, z nichž některým (zejména těm z konce předposlední dekády minulého století) se podařilo dosáhnout málem celosvětového úspěchu. Jak paradoxně v tomhle podtextu dnes zní slova Larse Ulricha, který kdysi v jakémsi ušním průplachu ve slavném německém Metalu Hammeru, když mu pustili otvírák debutního alba R. W., skladbu "Victim Of States Power", řekl, že "tuhle kapelu neznám, nejsou moc originální a písničku jako je tahle už jsem předtím slyšel asi tak šestsetkrát." Ale abych neodbočoval. Aby bylo vzpomínání jaksepatří spravedlivé, dostalo každé album skupiny prostor pro dvě skladby, což je myslím přesně ten nejdemokratičtější přístup, který mohl být zvolen. Finální výběr skladeb naproti tomu byl zřejmě činěn po diktátorsku samotným Rolfem, což ovšem také neznamená nějaké výrazně nešťastné řešení (jen tak na okraj podotýkám, že povětšinou, protože ve skladbách "Lions Of The Sea" a "Black Soul" coby zástupcích desky "Masquerade" nevidím to úplně nejlepší, co se v jejích drážkách urodilo) a obě cédéčka mají pěkný a celkem nenásilný spád. Raritní materiál pak zastupují skladby "Prowling Werevolf", kousek z historicky prvního živého play listu kapely z roku 1983, který se už nevešel do drážek výše zmíněného debutu "Gates To Purgatory", a "Apocalyptic Horsemen", jíž potkal stejný osud jako prvně jmenovaný štyk, jen s tím, že původně byla napsána pro album "Under Jolly Roger". Oběma vládne výrazná a typická Kasparkova riffohra z příslušné doby, takže pospolu s celkovým charizmatem, který jim je neomylně vtištěn, okamžitě poznáte, že právě hrají RUNNING WILD, a to v celkem solidní formě. Dalším lákadlem pro fanoušky můžou být i nově pořízené verze skladeb "Branded & Exiled" a "Mordor" (za jejímž výběrem předpokládám inspiraci či přímo motivaci současným mohutným a celosvětovým zájmem o trilogii Pána prstenů) z druhého, stejně pojmenovaného alba "Branded & Exiled", i když doopravdy nejde o nic jiného, než o to, že je skupina ve studiu prostě jen znovu přehrála a nahrála. O ono lákadlo se může jednat z poměrně prozaického důvodu - prostřednictvím těchhle dvou písní (po obou novinkách, abych na ně nezapomněl) může fanoušek konečně slyšet bubeníka Matthiase Liebetrutha také na studiové nahrávce.
Pokud jde ovšem o komplexní hodnocení a závěrečné resumé, já osobně mám nicméně ten dojem, že albu se nevěnovala taková pozornost, jakou by si asi správně zasloužilo, v čemž mě utvrzuje nejenom to, o čem už jsem psal o dva odstavce výš, ale i další jemné niance, jako například odfláknutí střihu (to když je třeba na začátku skladby "Whirlwind" slyšet doznění originálně předcházejícího intra "Chamber Of Lies"). Jakoby daleko důležitější než důvod k pořádné oslavě bylo cinkání zlaťáčků do truhlice kapitána Flinta. Že se vám to nezdá? Inu, piráti byli myslím velmi nevyzpytatelnou cháskou.
