ZTRACENO V PŘEKLADU - Film, který není překladem

ZTRACENO V PŘEKLADU - Film, který není překladem

ZTRACENO V PŘEKLADU - Film, který není překladem

ZTRACENO V PŘEKLADU - Film, který není překladem

Ona: mladá, pohledná, dva roky vdaná, ztracená v životě, ve kterém marně hledá svoje místo, svoje určení. On: stárnoucí, šaramantní, dvacet pět let ženatý a náhle se ztrácející v životě, který je tak důvěrně známý, že se mu odcizuje. Místo: Tokyo. Japonsko. Město světel, zářících reklam. Země prastaré kultury, záhadných znaků, specifické etikety, pozoruhodných lidí. Město i země, ve které se velice snadno může cizinec ztratit, ale on a ona se v něm najdou…

Bill Murray„Ztraceno v překladu“ je snímek pozoruhodný zejména jednou věcí – vypráví milostný příběh a vypráví ho způsobem, jakým to doposud žádný film neučinil. Zápletka sice vyhlíží jaksi ošoupaně a lacině, ale nenechte si mýlit – tenhle film není pouhým převyprávěním příběhu. Slavný herec Bob Harris přijíždí do Tokya točit reklamu na jakousi pofidérní whisky. Ocitá se uprostřed absolutně cizího a pro něj nepochopitelného prostředí, kde se mnoha slovy říká (pro příslušníka západní civilizace) strašně málo, kde všechno překypuje světly, záhadnými klikyháky a ovšem – kde se v podivné harmonii mísí kapitalismus s tradičními hodnotami. Netrvá dlouho a začne se cítit ztracen. Ovšem, ztracen v tom podivném světě, kde jsou pravda všichni slušní, ale obřadně nepřístupní. Horší je to, že Bob už ztracený a odcizený přijíždí, ztracený a odcizený od těch, kteří jsou mu blízcí, od manželky a svých dětí. Od svého života, který svojí nesrozumitelností připomíná japonské písmo. Prožívá klasickou krizi středního věku, naléhavou touhu něco měnit, vymanit se z rodinného stereotypu a starostí. Znovu najít dobrodružství, pochopení, společnou řeč… Zkrátka zbavit se té podivně unavené tváře v zrcadle, zbavit se toho, čím je teď a být chvíli tím, čím chce být.

Scarlett JohanssonA pak je tu Charlotte, Charlotte a její rozlítaný manžel-fotograf, který ji uprostřed neznámého světa neustále opouští a honí se za prací. Charlotte prochází městem a s udiveným úsměvem poznává frenetický a pro našince exotický (místy až bizarní) život jeho obyvatel. Poznáváním se mu nikterak nepřibližuje, spíše nachází stále další a další podivnosti, stále další a další nepochopitelnosti. Ano, Ztraceno v překladu bezesporu je filmem o prolínání dvou odlišných kultur a o tom, jak obtížné je chápat a luštit jejich principy. Film, kde fenomén překladu figuruje jako něco, co nám předestírá základní významy, ale samotný smysl se ztrácí v totálně odlišné konceptualizaci světa. Oba hlavní hrdinové marně „překládají“ svět, v němž se pohybují, zůstává jim cizí, a to navzdory tomu, že v určitých aspektech jsou si obě kultury (japonská i tzv. západní) podobné a na první pohled blízké či alespoň sblížené. Povrchnost oněch podobností a překladů však nejlépe vystihuje na jedné straně barikády postava blonďaté filmové hvězdičky Kelly, která na tiskové konferenci charakteristicky západním stylem žvatlá o pilířích východní filozofii a náboženství, na druhé pak japonský fotograf, který ve snaze vyloudit na tváři Boba Harrise kýžený výraz vykřikuje zběsile jména slavných herců. Rovina střetávání a dešifrování dvou kulturních systémů ve filmu bezesporu silně zasáhne zejména ty, kteří do problematiky trochu vidí, mně osobně první sekvence, které se opírají právě o tuto tematickou rovinu, přišly poněkud matoucí a nepřístupné...

ZTRACENO V PŘEKLADU... a svým způsobem jsem se ve filmu taktéž ztratil. Stal jsem se cizincem. Byl jsem zmatený. A vše mi říká, že to přesně byl záměr režisérky. V prologu filmu jste vtaženi takřka dokumentaristickým způsobem do světa, ve kterém se těžko hledá porozumění a nějaký záchytný bod. Bill Murray se svou tváří hráče pokeru jen posiluje tento dojem a překrásná tvář Scarlett Johansson, která bezcílně bloudí hotelem i městem, byla odrazem mých pocitů. V takovém duševním rozpoložení působí následné směřování filmu bezmála jako očistná lázeň. Neočekávaně, a tím i neobyčejně svěže. Obě postavy se potkávají vlastně od samého začátku, prohodí i několik zdvořilých slov, která příliš neříkají, ale postupem času se mezi nimi začne vytvářet velmi zvláštní citové pouto. Zpočátku vyhlíží jako sebezáchovná reakce na cizí prostředí, ale postupem času nabyde smyslu mnohem hlubšího. Přestane být rekací na ztrácení se vnější a začne být ochranou proti ztrácení se vnitřnímu, duševnímu. Sofia Coppola (ano, dcera TOHO Coppoly!) s nesmírnou citlivostí i decentním humorem sděluje příběh dvou lidí, kteří se cítí cize nejen v okolní realitě, ale především sami v sobě a ve svých „samotách“ se protnou a konečně uprostřed moře nepochopených znaků, symbolů a situací najdou porozumění a společnou řeč. Jejich sbližování je podáno s neobyčejným citem i režijní pokorou, s nulovou snahou po stylizaci, velkých a viditelných vášních. Brilantně minimalistický scénář nechává téměř vše podstatné na hercích, a tak porozumění probíhá na rovině mimoslovní. A Scarlett Johansson i Bill Murray rozkrývají své postav před očima diváka úsporným a přitom strhujícím způsobem – gesty, mimikou, barvou hlasu. Je-li něco vyřčeno, není důležité co je řečeno, ale jak je to řečeno.

ZTRACENO V PŘEKLADUZtraceno v překladu těží mnoho z výtečné hudby, která hrdiny doprovází takřka na každém kroku (přičemž někdy ji sami dotvářejí) a situačního pojetí. Divák nevnímá vyfabulovaný proud obrazů a zvuků (chcete-li: vykonstruovaný příběh), nýbrž sled různých situací, které jsou odděleny ostrými střihy a často charakterizované takřka klipovým spětím děje a hudby. Práce s tempem je ozdobou, noční mejdan obou hlavních aktérů má spád a jiskru, dlouhé dni v hotelu se naopak vlečou. To ale není zdrojem požitku, řemeslná stránka jen umožňuje intenzivní pociťování smyslu filmu. Nese zvláštní atmosféru, kterou tenhle snímek doslova dýchá. Atmosféru, kterou utváří ustavičné střety cizosti a sbližování, obřadného a komplikovaného světa „tam venku“ a vřelého světa „uvnitř duše“.  Ačkoli je možná problematika milostného vztahu dvou lidí na povrchu stejně záhadná, jako je pro našince záhadné Japonsko, pod všemi těmi znaky, náznaky a gesty nachází divák společnou řeč a absolutní pochopení, aniž by mu bylo zapotřebí překladu. Jedna z mála scén, kdy Charlotte hledí na Japonsko s hlubokým pochopení, je když potkává vidí svatební obřad v Kiótu. Jakoby láska dvou lidí (ačkoli obřadně uzavíraná v úplně jiném duchu) byla tím, co nepotřebuje překlad, co je exotické povrchem, ne však obsahem.

Ztraceno v překladu není překladem milostného příběhu dvou lidí. Takových překladů je v kinematografii habaděj; jsou to všechny ty uplakané a zoufale povrchní lovestory, které složitost vztahu dvou lidí redukují do snadno pochopitelných znaků. Ztraceno v překladu je filmem, který oč je méně upovídaný, o to více se dostává k samotné podstatě, k samotnému smyslu. Je-li našinec odsouzen k nepochopenému bloudění a fascinovanému zírání na japonskou kulturu, je zároveň nekonečně fascinován čistotou souznění hlavních hrdinů, souznění, které se obejde bez jinotajů a do očí bijící stylizace a přesto je tak nádherné a uvěřitelné.

 9

Marigold

Verdikt

Krásný a křehký film o dvou lidech a o světě, ve kterém se ztrácejí světu i sami sobě. Aby se našli. Mistrovské dílo, které nemá cenu škatulkovat. Má cenu ho jen a pouze vidět.

Hodnocení

Autor
9 / 10
Redakce
9,5 / 10
Čtenáři
8,8 / 10

Další informace

Stopáž: 102 min.

LOST IN TRANSLATION
[USA 2003]
Režie: Sofia Coppola
Scénář: Sofia Copolla
Kamera: Lance Acord
Hudba: různí
Hrají: Bill Murray, Scarlett Johansson, Anna Farris, Giovanni Ribisi, Nao Asuka, Akiko Takeshita a další.

www.lost-in-translation.com/

Jiné pohledy

RIP
9,5 / 10

Už dlouho jsem neviděl film, který by v sobě měl tolik lidského. Zdánlivě banální příběh je nádhernou a popisnou sondou do dvou životů. Sondou velmi uvěřitelnou a reálnou. Hlavní hrdinové, dá-li se to v tomto případě užít, jsou lidé. Lidští lidé. Dokážete se s nimi identifikovat, dokážete se ztotožnit a pochopit. Bill Murray u mě výkonem v tomto filmu velmi stoupnul v ceně, jeho partnerka Scarlett Johansson sice tolik prostoru nemá, ale její mladý talent se nezapře. Už jsem ani nedoufal, že v dnešní době lze natočit tak hluboký, normální a realistický film o pocitech, který vás dostane svoji neobyčejnou obyčejností. ... [12. února 2005]