Projekt black metalového veterána Tharena DARGAARD je jedním z nejzajímavějších na poli žánru, který byl pojmenován jako Darkwawe. Ponurá hudba s temnou atmosférou, vykreslující pach smrti lépe než to nejdivočejší běsnění černých démonů. Toto již třetí album je ale bezesporu vrcholem Tharenovy tvorby. Atmosféra je alfou i omegou celého díla (jen ona je vzata v potaz v celkovém hodnocení) a kromě akustické kytary se vše odehrává pouze dle přání kláves, samplů a krásných aranží dokreslujících působivý středověký zvuk. Většinu zpěvů zastává Elisabeth ať už sama, nebo ve sboru. Co však jednotlivé skladby říkají, jaký mají smysl? Lze si pročíst texty, ale ono má smysl tu hudbu jen poslouchat. Soustředěně, ale uvolněně, oddat se pocitům, které se z toho poslechu v člověku probouzí. Hudba samotná dokáže v mysli vykreslovat obrazy, hraje si s fantazií posluchače stejně tak lehce, jako si Tharen hrál s jejím komponováním. Tato hudba je jako řeka, která nás unáší ve svém proudu v říši Morfeově. Nechte mě tedy, ať vám dělám průvodce po této říši.
Vítejte v říši smutku, v nejtemnějším koutě Morfeova království. Vítejte do zlých snů, do doby temna. Před námi se ze šera vynořuje nejasný obrys dávno zemřelého, dávno zapomenutého muže zašlých časů. Nejasnými slovy mluví o dávném vědění, možná proroctví, ale kdesi za mořem zapomnění. On však již věky odpočívá zde, je stár jako kosti samotné Země. Hustý vzduch prořezávají údery kovadliny a jemná strunohra, z veliké dálky je slyšet smutný zpěv nymfy, která nás zve zas o kousek dál. Bardovy prsty lehce čeří struny harfy a něžný dívčí zpěv nás vítá ve světlejším koutě království. Jak tak se dívám do dáli před námi, zdá se, jako bychom se na chvíli ocitli na polích Elysejských. Vychutnejte si této zastávky a potěšte se slovy písně z pera samotného Horatia Flacca, neb naše cesta je ještě daleká. Hladina řeky začíná být neklidná, proplouváme neveselou krajinou, po obou stranách se rozkládají pole, kde se kdysi odehrála veliká bitva. Podivné hlasy okolo nás varují před vstupem, ale bardova flétna je lákavější. V rytmu pochodujících vojsk slyšíme smutný zpěv žen, jejichž mužové odešli na tato místa zemřít. Proč ? Pro slávu, bohatství, nebo jen tak zabíjet. To už se asi nedovíme.
Noříme se dále do temnoty, do mrtvé krajiny se stromy bez života. Smutná melodie nás i nadále provází. To minstrelové zpívají staré písně v již zapomenutém jazyce. Míříme přes planinu ledového větru a za doprovodu temných bubnů pokračujeme v plavbě. Řeka zde nabírá trochu na rychlosti a naše mysl je čím dál tím neklidnější. Nad námi, na šedé obloze se objevují nejasné obrazce. Jsou to snad tváře zapomenutých bohů? Vše nakonec odvane studený vítr a my vplouváme do krajiny ostrých skal a prastarých stromů. Říční tok jako by se zastavil, ale náš člun pokračuje dál, vedený zvukem lyry, která se snaží překrýt strach nahánějící zvuk úderů odkudsi z černoty. Najednou – vše utichá, ale jen na moment. Bubny temnot za doprovodu smyčců v rukou neviditelných démonů nabírají na intenzitě. Znenadání se nám zjevuje přízrak. Jeho slova postrádají dojem přítomnosti. Jeho slova tu vždy byla a navždy budou. Je obrazem ohně, který jen mění formu. Jeho tvář nabírá tvaru jen v planoucí hranici, ale jeho hlas je zde stále. Je věčným strážcem bezedné propasti, kterou snad lidé, snad bohové pojmenovali Věčnost. Zvuk smyčců je tak intenzivní, tak působivý a žár plamenů je tak spalující, tak očišťující. Zcela ztrácíme orientaci o čase, o tom, kde jsme a kam nás cesta táhne.
V osamoceném údolí si můžeme na chvíli oddychnout a naslouchat vodám, tekoucím z okolních kopců, které s sebou přinášejí zpěv žen. Již dávno mrtvých žen. Ale svět na ně nezapomněl a uchoval si vzpomínku na jejich krásu v odrazu ve vodní hladině. Jejich zpěv nás provází před samotným závěrem naší pouti a byť ony sami se šťastného osudu nedočkali, jejich zpěv je svým způsobem povznášející. Uklidňující. S jejich odchodem se však v našich srdcích usídlil žal. Veškeré představy mizí. Kam se poděla řeka? Kam se poděl zpěv těch žen? Proč vše zahalila mlha zapomnění? Co zbylo z tohoto světa ? Jediné co teď zůstalo je samota a smutek. Je toto věčnost? Zůstalo tu snad ještě něco, kvůli čemu by mělo smysl žít? Ta melodie je však nemilosrdná. Krásná, ale krutá. Ničeho již není, jediné východisko je smrt.
