“Každý má v sobě tu lepší část zvířete a tu horší část boha“
Kde končí realita a začíná sen? Či je tomu naopak?. Jsou lidé skutečně lidmi v pravém slova smyslu?Co žene člověka k výlučné touze po moci? I takové otázky vyplývají z četby Domu o 1000 patrech jenž je dodnes patrně nejvíce ceněným dílem. A to v mnoha ohledech. Již v úsvitu literární kariéry je možné považovat Weissův stylistický um za vyspělý. Silné vize podtrhuje nebývale expresivní a horečnatě zkratkovitý způsob vyjadřování, na němž by mohl být patrný vliv doposud prožitých útrap a zkoušené lidské psychiky. Jedním z leitmotivů Weissovy literární dráhy, jenž se asi nejvíce promítl právě i do Domu o 1000 patrech, je paranoidní blouznění v zajetí tyfové horečky v barácích smrtí v průběhu 1. světové války. Příběhem se prolínají neurčité a bolestivé vize a vzpomínky jakoby z jiného světa, potažmo života a v jeho závěru se hlavní hrdina probouzí v těchto barácích, aby zjistil, že celé panoptikum moci a strachu bylo pouhým snem. Prolíná se jím mnohovrstevná symbolika a příznačná snovost sahající až kamsi na prahy surreálna. Weiss do něj promítl silné sociální cítění jemu vlastní, ale také zřejmou nejistotu a obavy z politické situace 30.let a budoucího vývoje. Román má značné styčné plochy s pozdějším Orwellovým dílem (Farma zvířat, 1984), případně s románem Aldouse Huxleyho („Konec civilizace aneb překrásný nový svět“) a fakticky tak nevědomky předznamenal pozdější masový nástup antiutopických próz se společným stěžejním motivem zneužití moci. Zatímco Orwell pojal Farmu zvířat a pozdější opus 1984 mimo jiné i jako podobenství o krajní aplikaci myšlenky socialismu, jak byl ponejvíce chápán, Weiss se v Domu o 1000 patrech snaží vyjádřit, aniž je to na první pohled zřejmé, fóbii opačnou. V duchu tehdy převládajících tendencí je to strach z kapitalismu, konzumního a materialismem prostoupeného způsobu života postrádajícího duchovní a do jisté míry i morální hodnoty. Weiss také sám trval na tom, aby byla jeho próza takto vykládána.
A o co že tedy jde? Stěžejní kostra příběhu je na první pohled až absurdně prostá. Hlavní protagonista, populární detektiv Petr Brok, je vyslán do utopického ráje, mýty opředeného Mullerdómu, aby odhalil jeho tajemství, vysvobodil princeznu Tamaru a konečně zjistil, kdo se skrývá za tajemnou osobou jeho svrchovaného vládce a boha – boháče Ohisvera Mullera. V tradičním weissovském duchu se probouzí s amnézií v jednom z pater Mullerdómu. První informace o tom, kdo je a co je jeho posláním, nachází v notýsku v kapse obleku. Jedinou ochranu v nehostinném bludišti pater, měst a místností mu skýtá neviditelnost. Prodírá se monstrózní budovou z kovu a jejími segmenty představujícími jednotlivé úrovně lidské společnosti. Od největší chudiny, která vykořisťována nenávistně dře na nedostižného Mullera, až po jakousi společenskou smetánku zahalenou do přetvářky a snažící se z absurdního stavu vytěžit patolízalstvím co nejvíce. Nejvyšší patra, na něž se v jakési megalomanské posedlosti kupí další a něvědomky tak připomínají babylónskou věž, obývají ti nejchudší s vyhlídkami na bezprizorní život a budoucnost. Směrem dolů, do nitra země, se otevírají další společenské úrovně, počínaje městem dobrodruhů West-weterem a konče Gedonií – místem rozkoše a uspokojování fyzických pudů.
Brok nalézá princeznu Tamaru a konečně ji zachraňuje. Provokuje jakoby všudypřítomného Mullera ke konfrontaci, pomáhá vzpouře otroků proti systému. Nakonec se dostává k samotnému Ohisveru Mullerovi a právě závěrečné setkání s ním přivádí Broka ke zjištění, že víc než reálnou osobou je Muller jakousi ideou, zvráceným božským principem celého mullerdómského panoptika. Po konfrontaci s ním umírá a probouzí se jako zajatec válečného tábora stižený tyfovou horečkou, čímž vrcholí Weissova mistrovská mystifikace a také princip všeobecné nejistoty bytí.
Styčné plochy s pozdějším Orwellovým románem má Weissův monstrózní Mullerdóm jako svět sám o sobě a pro sebe zejména v principu všudypřítomnosti a domnělé božské vševědoucnosti Ohisvera Mullera jakožto protějšku Velkého bratra. Tím se zákonitě mění chování obyvatel a podřizuje je vůli jejich „dobrodince“. Ať už je to v podobě bizarních modliteb k Mullerovi coby bohu nebo pouhém předstírání a pokrytectví, kdy stejně všichni znají pravdu. Nicméně rouška přetvářky jim poskytuje jakési zdání místa ve společnosti a domnělého společenského kreditu:
„Sláva mullerovi, césare“ zvolal srdečně Ačorgen, „co je nového na vašem slunci?“
„Díky za otázku princi,“ odpověděl stařec a na čele mu naskočily vrásky, sahající málem do půl lebky, - „jsou s tím jen starosti… Byl jsem tam před týdnem…
Opravdu, těžko být bohem spravedlivým! Docela chápu Velikého Mullera, když si mně stýská pro svoji božskou funkci…“
Zde je možné vysledovat spojitost (i když v případě autora nevědomou) např. s panoptikonem (--1-- --2--) britského filozofia Jeremyho Benthama. Jednoduchý princip nepřetržitého vědomí viditelnosti, jenž má napomoci trvalému udržení moci. Vedle reflexe sociálního úspořádání a rozložení moci se předvídavě zaměřil i na pozdější nejen fašistické praktiky koncentračních táborů. Ty mají v absurdním mikrokosmu Mullerdomu podobu cestovní kanceláře VESMÍR, která láká obyvatele pod záminkou života na jiné planetě dle vlastního výběru. Výsledkem je v prvním případě popel, v druhém otroctví.
Již částečně zmiňovaný Weissův styl psaní je přitažlivý svou expresívností, která pro něj byla charakteristická zejména na počátku a konci literární dráhy. Sugestivní práce s jazykovými prostředky ještě více umocňuje již tak mnohdy vypjatou atmosféru a zvyšuje kontrasty v jednání jednotlivých hrdinů. Na základě toho pak často až zkratkovitá výstavba textu zvýrazňující sílu slov navozuje dojem zrychlení. Styl naprosto odlišný od pozdější tvorby reprezentované např. Spáčem ve zvěrokruhu, jenž je naopak zpracován velmi civilním způsobem.
Dům o 1000 patrech je komplexním podobenstvím, ať už jde o etické a společenské problémy či propracovanou psychologii postav, která více než přímým popisem vyvěrá spíše mezi řádky. Mullerdóm, jako autorův specifický pohled na svět, zesílený dramatickým prožitkem, je světem lidského utrpení a prázdnoty, kde tu a tam probleskávají nitky naděje. Všichni lidé totiž mají své sny, otázkou však zůstává, jak a zda dojdou jejich naplnění.
Autorský medailon
Osobnost Jana Weisse (1892-1972) už dnes patří do zlatého fondu české literatury, potažmo české literární fantastiky a v mnoha ohledech se vymyká běžné dobové literární produkci. To je dáno především neobvyklým tematickým záběrem a také jistou myšlenkovou nadčasovostí, díky níž na našem území předešel tvorbu G. Orwella nebo A. Huxleyho.
Životní osudy Jana Weisse se příliš neliší od jeho současníků. Stejně jako jiní prošel dramatickými událostmi provázející pád Rakouska-Uherska následovaný 1. světovou válkou. Osud jej zanesl až do zajateckých táborů na ruské frontě, kde patrně prožil nejhorší okamžiky života. Byl zasažen snětí (která jej připravila o prsty na nohou) a přežil blouznění tyfové horečky. Všechny události se pak v pozdějších letech hojně objevují v jeho prózách – zejména často se vracel do baráků smrti a jejich obyvatelům, což byl patrně nejsilnější literární motiv prolínající se s krátkými přestávkami celým dílem. Snad i odtud má jeho próza nesnadnou definovatelnou snovou povahu, která je ještě zvýrazněna autorovou zvláštní schopností hlubokého citového prožitku.
Weiss zažil během své literární existence množství propadů a opětovných návratů; mnohé jeho práce při působí při vzájemném srovnání nevyváženě. Přestože je z dnešního pohledu hodnocen hlavně jako autor sci-fi, on sám se k tomuto proudu nikdy oficiálně nehlásil. Prvky sci-fi chápal v tomto případě jako nutné rekvizity pro výstavbu prostředí a dosažení kontrastu, do něhož promítal své osobité vnímání společnosti a jejích složitých mechanismů. Do této oblasti bychom mohli především zařadit jeho románovou, v kontextu jeho díla však patrně nejúspěšnějí, prvotinu Dům o 1000 patrech (1929), jemuž tématicky předcházela povídka Sen, na sklonku 30. let publikovaný román Spáč ve zvěrokruhu (1937), či množství povídek. Z nich jmenujme alespoň Apoštol, Meteor strýce Žuliána, Muž z Marsu, Zrcadlo, které se opožďuje.
V letech 1930-1950 se Weiss soustředil také na psaní psychologických a společenských románů: Škola zločinu (1931), Mlčeti zlato(1933), Přišel z hor (1941), Volání o pomoc (1946). K fantastice se opět vrátil až na přelomu 50. a 60. let a navázal sbírkou povídek Země vnuků (1957), která však svou schematičností a prvoplánovým užíváním etických principů znamenala spíše krok dozadu. V téže době byly dále vydány sbírky povídek Družice a hvězdoplavci (1960) a Hádání o budoucím (1963). V poslední jmenované Weiss opět nalezl svůj typický expresivní styl psaní.
A na závěr malá noticka. Na motivy povídky Sen byl Milošem J. Kohoutem v roce 2002 natočen stejnojmenný krátkometrážní snímek s Karlem Rodenem v hlavní roli. Ten měl především propagační charakter a cílem bylo zaujmout investory, aby mohl režísér začít připravovat projekt mnohem rozsáhlejší a to přímo adaptaci Domu o 1000 patrech, jakožto evropskou koprodukci s mezinárodním hereckým obsazením.
Pokud se chcete dovědět něco víc:
ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vydání. Praha : Vydavatelství a nakladatelství R3, 1995. 349 s. ISBN 80-85364-57-3.
FOUCAULT, Michel. Dohlížet a trestat : kniha o zrodu vězení. Překl. Čestmír Pelikán. Praha : Dauphin, 2000. 427 s. ISBN 80-86019-96-9.
NEFF, Ondřej. Něco je jinak : komentáře k české literární fantastice. 1. vydání. Praha : Albatros, 1981. 373 s.
PÍŠA, A., M. Stopami prózy : studie a stati. 1. vydání. Praha : Československý spisovatel, 1964. 261 s.
Jan Weiss (1892-1972) - webové stránky s poměrně vyčerpávajícími informacemi o životě a díle autora, obsahují krátké úryvky próz, povídky. http://sweb.cz/jan.weiss/
Film Sen na českém filmovém serveru Biograf http://www.biograf.cz/filmy/2002/09/sen/
Oficiální stránky filmu Sen http://www.sen-film.cz
