Útlounkou knížečkou nazvanou prostě jménem svého ústředního hrdiny „Cormac Mac Art“ splnilo konečně nakladatelství Laser - Books dluh domácích nakladatelů vůči všem česky mluvícím fanouškům famózního autora fantasy literatury R. E. Howarda, neboť zatímco kompletace všech dobrodružství Howardovy nejznámější postavy barbara Conana, jež sepsal sám jeho duchovní otec, byla již dávno na světě, ostatní Howardovi hrdinové čekali nenápadně stranou a mohli se jen čas od času spokojit s nějakým sborníkem povídek, povětšinou nejednotného rázu a motivu. Ale čas dozrál, a tak po dobrodružstvích valusijského krále Kulla, posledního vůdce velkého národa piktů Brana Mak Morna a anglického puritána Solomona Kaneho, si můžeme vychutnat i nevšední zážitky galského odrodilce Cormaca Mac Arta, spojivšího v době úpadku římského impéria své síly s pirátskou posádkou jistého drakaru, a křížícího s ním Severní moře tam a zase zpátky, podle toho, kde se vyskytne jaká kořist či odměna.
Na první pohled je tedy prostor pro fantazii a Cormacova dobrodružství (na rozdíl třeba od Conana) ohraničen historicky doložitelným obdobím pádu velké Říše římské, jenomže ani nutnost alespoň částečného respektu historie pro Howarda nikdy neznamenala žádné závaží, ba naopak. Tak jako se vždycky vyžíval ve spekulacích a teoriích o původu lidstva samotného, vyžívá se i ve spekulacích a teoriích ohledně jednotlivých národů té doby, kombinuje jejich vztahy zjevné i nezjevné, a na důkladném rozboru situace v severozápadní Evropě (kdy se nevyhne ani nástupu křesťanství či zpochybnění nadcházející úlohy krále Artuše) nechává Cormaca po boku dánských vikingů prožívat a řešit ty nejnečekanější situace. Samotného Mac Arta samozřejmě vykresluje jako správného hrdinu bez bázně a hany, bystrého rozumu, pružné postavy a ocelových svalů, jehož zejména duševní kvality vynikají při srovnání s Wulfherem Hlavorubcem, velitelem dánských vikingů, s nimiž se Cormac plaví, a jehož je vlastně pravou rukou. A je to, pokud vím, vůbec poprvé, kdy Howard píše o podobné dvojici hrdinů v klasickém smyslu, tedy že jeden má více pod čepicí (Cormac, který je snad také proto vždy zmiňován jako první) a druhý se raději ožene sekerou, než by se pokoušel věci přijít na kloub (Wulfhere), neboť ve všech ostatních příbězích si Howardova postava poradila vždy sama.
Samotné povídky (neboť kniha je souborem povídek – Howard sám napsal pouze jediný román) se odehrávají v duchu tradičního a známého autorova rukopisu – jsou temné, strhující a především oslavují mužství v jeho nejryzejší podobě, tedy s mečem v ruce a srdcem odevzdaně bušícím za tu více a tu méně objektivní spravedlnost barbarského světa. Subjektivně nejlákavější se jeví být povídka „Svatyně odpornosti“ (v knize doplněna i o překlad původní autorovy osnovy, dávající čtenáři jasný signál o tom, jak skutečně talentovaným spisovatelem Howard byl), vyprávějící o nenadálém a opatrném styku seveřanů s křesťanstvím ( … „Co jsou zač, tihle křesťané?“ optal se Wulfhere zvědavě. „Říká se, že jedí při obřadech děti.“ … ), v kombinaci s tajemným motivem neznámé svatyně, obývané podivnými, kozlu podobnými stvořeními. Nejenže do ní Howard vměstnal obvyklou porci úvah o lidském počátku (postavy pololidí-polokozlů), ale navíc dokázal tuhle myšlenku smísit i s tématem kozla coby symbolem Satana, což povídce samotné okamžitě přináší další děsivý rozměr, protože místo toho, aby se čtenář ohledně původu svatyně a jejích vládců s autorem ztotožnil, stále nemůže odhalit pravou podstatu věci, pravý autorův úmysl, a krouží kolem nich dál a dál, až se mu z toho hlava točí a na nic samozřejmě stejně nepřijde.
Nakolik je právě Howardův styl psaní skutečně nedostižným si pak můžete velmi lehce ověřit v úvodní povídce sbírky, kterou se, snad pro nedostatek povídek o Cormacovi (do úplného výčtu chybí ještě povídka „Králové noci“, která je ale vzhledem k víceru hlavních postav v ní vystupujících otištěna ve sborníku „Bran Mak Morn“), v howardovském duchu pokusil sepsat autor úvodního slova David Drake. A přestože je „Země u západního obzorou“ psaná doopravdy věrně v kýženém duchu, hodnoty pravého originálu nedosahuje ani náhodou, a už po pěti, šesti stránkách, se musí čtenář, který už by jinak nadskakoval napětím a žízní po každém dalším slovu, tak trochu nutit, aby povídku vůbec dočetl. Marná sláva, jedinečný autor je zkrátka jedinečným, tak jako je jedinečným i sám Cormac Mac Art. Což byste ostatně, pakliže jste dosud neměli s Robertem Erwinem Howardem tu čest, měli po těch dvou stech stránkách poznat sami.
