Jak snadno se z uměleckého díla stává událost, která uprostřed mediálního běsnění a zuřivé mýtotvorby začíná žít vlastním životem! Poslední film Mela Gibsona by mohl být přímo muzejním příkladem – nepříliš ambiciózní projekt se doslova přes noc stal v zámoří senzací a obrovskou kontroverzí. Židé bijí na poplach, že je režisér zostuzuje, diváci kolabují, papež si prý v bezpečí Vatikánu zálibně pomlaskl a noviny měly zase o čem psát. A tak tu rázem máme mýtus – mýtus o neobyčejně brutálním snímku, který je podle některých milníkem světové kinematografie… V přívalu zpráv o zásazích bleskem a mrtvých divácích se takovému mýtu daří dobře, kvete, peníze se hrnou a Gibson může se zbožnou skromností říci, že svému poslání dostál. Dal světu hrdinu. Ale dal světu i dobrý film?
Nemyslím si. „Umučení Krista“ je po filmařské stránce průměrný a konvenční film, který ze skutečného potenciálu biblického námětu vytěžil jen střípky a úlomky, které poskládal do celku, jež může ve své fragmentárnosti plně oslovit pouze souvěrce a ty, kteří jsou znalí celého mytického kontextu. Příběh filmu není něčím uceleným, je to pouze změť obrazů a výjevů, které mají oporu a smysl mimo něj – v Bibli. Gibson příběh posledních dvanácti hodin Ježíše Krista vypráví jako klasický dogmatik – předkládá spřízněným duším důvěrné známé obrazy, které nevzbuzují otázky a pochyby, ale pouze věrně vykreslují dobře známý příběh. „The Passion“ je v zásadě filmem naprosto účelovým a ilustrativním, jeho cílem není vyvolat v divákovi touhu po aktivní spoluúčasti na příběhu, ale vzbudit silné emoce. A to Gibson povětšinou dokáže pouze tak, že krásného a sympatického hrdinu vystaví sadisticky rozkošnickému masakrování ze strany zvířecky se šklebících Židů i Římanů. Scény mučení tvoří hlavní náplň filmu – a také hlavní náplň jeho recepce. Většina ohlasů neopomene zmínit, jak je film v tomto brutální a naturalistický. To je snad pravda, ale já bych si ještě dovolil přidat slova „prvoplánový“ a „nestřídmý“. Gibson se takřka extaticky pase na krvavých scenériích zmasakrovaného Ježíšova těla, kamera labužnicky vychutnává detaily a aby snad nedej bože nějaký méně vnímavý divák nepřišel o kus utrpení těla i ducha, přicházejí ke slovu nesčetné zpomalovačky, které v celé ošklivosti odhalují jednu jedinou věc – poplatnost filmu konvencím a současným velkofilmovým zásadám. Gibson je tvůrce, který se bojí poselství říkat nově ze strachu, aby nebyl špatně pochopen, proto vše říká polopaticky a jazykem co nejsrozumitelnějším masám. Tzn. jazykem většinové filmové produkce. Na film, který má být milníkem v kinematografii je Umučení až k uzoufání ortodoxní a klišovité. Nejen že nemá odvahu vstoupit do dialogu s biblickým textem, ale nemá ani odvahu zobrazované říkat po svém. Dost možná ani nechce, protože pokud je něco kvintesencí filmu, je to jeho účel a úporná snaha tento účel ilustrovat tak, aby pokud možno zapůsobil.
Pokud bych tedy chtěl po stránce zpracování Gibsonovo dílo hodnotit, pak jako řemeslně standardní a konzervativní. Má velice dobrou kameru, která osciluje od působivých celků až k subjektivním pohledům, které divákovi sugerují, že on je v těle Ježíše. Výtvarné pojetí není nijak ohromující, byť právě na něj Gibson sází ve snaze vytvořit silně stylizované scenérie, které pak divákovi předkládá v dlouhých švencích… Některé záběry utkví a zapůsobí, jiné jsou spíše zábavné svou úpornou snahou po poetičnosti (například scéna, kdy Kaifáš vrhá po Jidášovi měšec s výrazem zapáleného hráče bowlingu je ve své křečovitosti směšná). Nic, co by se svým ztvárněním vymykalo normě však v “Umučení Krista“ nenacházím. Jakožto zajímavé estetické objekty je nutno brát v potaz i herce, neboť jejich práce ve filmu spočívá v expresivních šklebech různých druhů – od sadistické grimasy mučitelů, přes útrpné Kristovy grimasy až po litanický smutek obou Marií. Vymyká se snad jen Hristo Shopov, jehož Pilát má i jistou psychologickou hloubku (pochybuje, řeší lidské dilema). Chápu, že takřka barokně úporná stylizace filmu je úmyslná, ale nic to nemění na faktu, že příliš mnoho silných tónů ohlušuje a znemožňuje divákovi zahledět se do hloubky postav. Postav, které nemají pevnou oporu ve filmu, ale většinu své motivace těží v Bibli. A o to tu jde. Aby byl divák a jeho imaginace vykázán do patřičných mantinelů, je navíc celý film namluven v latině a hebrejštině – jsme přesvědčen, že snaha po autenticitě je pouze jeden z aspektů, proč se tak Gibson rozhodl…
Velmi efektní i efektivní složkou „Umučení Krista“ je zvuková stopa, která zvýrazněním určitých zvuků (čvachtání masa, crčení krve, pády kříže) umocňuje drastičnost viděného. Za vůbec největší klad bych považoval soundtrack, jemuž se podařilo skloubit klasické symfonické prvky (heroické smyčcové plochy) s etno doplňky a velice působivými liturgickými nápěvy. Několikrát to byla právě hudba, která z nepříliš objevně natočených scén dostává větší množství emocí (výborně je to vidět během kalvárie, kdy Marie objímá zemdleného Ježíše a vzpomíná na jeho dětství).
A toto vše se napíná do služeb posvátného účelu filmu. Mel Gibson a Benedict Fitzgerald zvolili scénáristicky velice jednoduchou fintu, kdy do dlouhého pásu utrpení a příkoří vkládají na příhodných místech reminiscence na důvěrně známé evangelijní scény, které mají posílit poselství filmu. Poselství, které já osobně považuji za nejproblematičtější část nově zrozeného fenoménů „The Passion Of The Christ“. Tento fenomén promlouvá přesně k té části publika, která je znalá biblické tématiky. Promlouvá (jak jsem již psal) způsobem nikoli dialogickým, ale čistě ilustrativním. Tady máte hrdinu, tohle mu udělali zlí farizejové a škodolibý lid Jeruzaléma a vy se teď musíte cítit zavázáni. Kdo byl Kristus, jaké je jeho poselství světu – tím se Umučení zabývá jen velmi útržkovitě. Není výpovědí, je jen vykreslením jednoho z největších příběhů lidské historie. Největších a nejpůsobivějších. Mel Gibson vlastně podal to nejlepší svědectví o stavu současné americké kinematografie. Divákovi není než sedět a zírat, vypravěč myslí za něj. Nikdo po vás během filmu nežádá přemýšlení, tázání se, interpretaci.Nikdo vás nezatěžuje alespoň trochu ambivalentním pokusem o umělecké ztvárnění biblické látky. Sledujete poselství v dokonale čitelné a srozumitelném kódu, který vás vede přesně a přímo k tvůrčímu záměru. Troufám si užít slova manipulace; manipulace, která je důležitou zbraní každého díla agitačního charakteru. Vaším jediným posláním je sledovat tok pečlivě přežvýkané a promyšlené „pseudo-reality“, která zcela pozbyla na symbolické platnosti a stává se krvelačným přímým přenosem z největší popravy starověku. Není už příběhem obrovské oběti člověka, který věřil ve své poslání, ale dogmaticky věrnou a extatickou ilustrací jednoho náboženského symbolu, který je stavěn na piedestal nedotknutelnosti a nezpochybnitelnosti. A tak zatímco krev stříkala až do orchestru, make-upem pomazaný James Caviezel svinil zem umělou malinovkou a vydával hrdelní zvuky, vzpomínal jsem na středověké liturgické drama, kde se s nadhledem a lidskou laskavostí líčí tentýž okruh příběhů – nevázaně, hravě, s fantazií… a stokrát působivěji. Protože zatímco tam se jedná o oslavu lidského života, v Gibsonově „veledíle“ jde pouze o ohlušující vzývání zbožštělé smrti… po filmařské stránce nadprůměrné, po stránce ideové z mého pohledu silně podprůměrné.
A pod čarou dodávám: Bible si vážím, Nový zákon respektuji, organizovaný křesťan nejsem. Ke Kristovi nemám příliš ujasněný postoj a Mel Gibson mi v tomto nijak nepomohl. Zřejmě ani nechtěl...
