Tvorbu Cavalerovic Maxíka jsem po jeho odchodu z rodinného podniku SEPULTURA přestal sledovat a z produkce nově vzniklého seskupení SOULFLY jsem vyslechl pouze první desku. Nebylo to špatné, ale na můj vkus příliš „rootsovské“. Bohužel ani osiřelí „Hrobkaři“ na dalších deskách nepřinesli lautr nic nového a převratného, a tak jsem se po několika letech rozhoupal k poslechu doposud posledního manifestu ze stáje SOULFLY – novinkového kotoučku „Prophecy“. Počáteční nadšení sice rychle opadlo, ale nutno ke cti nahrávky přičíst, že mě ve výsledku skutečně příjemně překvapila.
Netuším, jak moc Max a jeho ensemble experimentovali s prvky world music na předchozích deskách, ale takřka vše, co voní světovými vlivy na „Prophecy“, je výtečné – snad jen závěrečný gospel „Wings“ je ucajdaný a přeslazený až hrůza. Dokud SOULFLY drhnou klasický thrashík líznutý hácéčkovou skočností a nu-metalovými ozvuky, není to nic světoborného, byť dunění kotlů ve spojení s klasicky podlazenou kytarou tvoří v úvodní „Prophecy“ hodně energický a výbušný koktejl. Leč další skladby pomalu ale jistě zajíždějí do osvědčeného kompozičního stereotypu a ponoukají k poklidnému klimbání. Ano, určitý náboj v tom je, ale to skutečně nejlepší a nejnadupanější z fúze thrashe a dřevního HC nacházím až v závěru desky, ve skladbě „Porrada“, která pokud není přímo od RATTOS DE PORAO, pak je primitivním (až punkově neurvalým) náklepem evokuje. Potud bych „Prophecy“ hodnotil jako nahrávku řekněme solidně nadprůměrnou, splňující cavalerovské kritérium slušně napsané metalové skladby… Jenže naštěstí je tu i pověstný kousek navíc.
Najdete ho ponejprv v pětce „Mars“, která se po skákavém dunění náhle zlomí do chytlavého latinsko-amerického brnkání a ejhle, ono je to dobré – co dobré! Dokonce výborné! Max a spol. si s nějakou velkou dramaturgií příliš hlavu nelámou, spíš jakoby ty tóny nechali tryskat tam, kde se jim zrovna tryskat zachce. Neuvěřitelně to oživuje a dodává albu úplně jiný ráz. Spokojenému pohupování se člověk těžko ubrání u metalového raggae „Moses“, ze kterého čoudí jak pohodová „rastaman“ náladička, tak pořádný kus kytarového ohně. Větší hudební otevřenost se projeví i v přítomnosti melodických refrénu velmi slušné kvality, jaký zdobí Maxovu nábožensko-anarchistickou konfesi „I Believe“. Právě ve chvílích, kdy se kapela kapela vymaňuje ze sevření žánrové pravověrnosti, projevuje se její největší kompoziční i hráčská síla. Pak je hudba SOULFLY barevná, zábavná, strhující…
Max Cavalera nachází svou novou image „metalového Boba Marleyho“ (jak ji trefně nazvali ve Sparku) a zaplaťpánbůh svou tvář s ním nacházejí i SOULFLY. „Prophecy“ je velice příjemná záležitost k poslechu, poněvadž obsahuje jak materiál k rozproudění krve, tak materiál k příjemné relaxaci a vychutnávání (z tohoto hlediska bych vyzdvihl hypnotickou bubínkovku „Soulfly IV“). Pokud se přidrží world music, nezapomenou na své metalové kořeny, budu pravidelným odběratelem všech jejich dalších počinů…
