Jméno JAM BOY SLIM drtivé většině z vás určitě neřekne skoro nic, ale vězte, že tahle hardcore - crossoverová partička z Domažlic, pokud si udrží svůj zdravý a nezkažený přístup k tak ohmatané věci, jakou bezpochyby výše uvedená hudební odrůda je, má před sebou (samozřejmě v rámci velmi omezených a minimálních možností, které tuzemsko podobně začínajícím spolkům nabízí) světlou budoucnost. Důvod je prostý - JAM BOY SLIM tak nějak jakoby zůstali mimo hlavní proud, který hlava nehlava pořád hrne jen jedno a totéž, a vložili do věci i podstatný kus sebe sama. Což znamená, že se nebáli sáhnout k jakýmsi funky a rapovým náznakům („Obrna“, „Chybějící článek“), že si vyzkoušeli také pravou grungeovou náladu („Say“), a že se třeba nechali vést i čistě metalovou tématikou, kterou koneckonců zažil asi každý, kdo kdy začínal s aktivním tvrdým hraním („Intro“, „Rovně stát“). A i když na tom vlastně není vůbec nic světoborného (navíc se také stopáže jednotlivých skladeb pohybují maximálně do tří minut a nějaké to sólo aby člověk pohledal lupou), dohromady to dá příjemně poslouchatelnou živelnou a strhující muziku, za jejímiž texty musí nepochybně stát člověk se zřetelným básnickým střevem a citem pro věc (odlehčená „Mexico“ nebo naléhavá „Say“ /„…v černým lese jsem se ztratil, dál jdu vůle silou, za ruku si sebou vedu, bolest, svojí milou - slunce zašlo, hvězdy svítí, a nad hlavou jen nebe, dávno už jsem přestal věřit, mám rád jenom sebe…“/). Navíc zpěvák Martin Kůstka zpívá opravdu výborně a upřímně můžu říct, že jsem už dlouho neslyšel tak procítěný a přiléhavý a přitom vysloveně hardcorový projev. Nerad bych tedy byl špatným prorokem, ale o JAM BOY SLIM dost možná ještě opravdu uslyšíte. A pokud ne, docela určitě to nebude kvůli tomu, co a jak kapela hraje.