Tak i naše malá republika se přece jen dočkala návštěvy legendárních norských black metalových nestorů MAYHEM. Kolik asi muselo chřtány této čtveřice protéct whisky, než i jejich tuzemští fandové konečně dostali možnost spatřit své idoly na vlastní oči. Čekání na hlavní menu večera nám měly spestřit tři chody v podobě domácích SORATH, japonských DEFILED a estonského objevu MANATARK.
Krátce po sedmé přichází řada na prvně jmenované. Plzeňáky SORATH není asi potřeba blíže představovat. Dá se říci, že už se jedná o takřka veterány domácí black metalové scény. Ačkoliv v jejich případě se pod pojmem black metal nejedná o tuny make-upu a za jejich tvorbu by je asi nejeden bojovník za čistotu černého kovu poslal k čertům. SORATH vyznávají hodnoty tzv. staré školy blacku, která má základ řekněme v té nejagresivnější podobě thrash metalu. V praxi to znamená, že jejich skladby nejsou jen o bezmyšlenkovitém prasopalu, ale naopak nabízejí mnohem více techniky a variability. I přes svůj, v dobrém slova smyslu míněný, archaismus mají SORATH na naší metalové scéně pevné místo. Myslím, že tato kapela si možnost předskakovat MAYHEM zcela určitě zasloužila.
To japonská samurajská jízda DEFILED nabízí úplně jiné hudební ingredience. Nevím, jestli za to může uzavřená a velmi konvenční společnost země vycházejícího slunce, ale všechny japonské kapely, které jsem měl možnost vidět hrát živě, byly schopny nechat na pódiu duši a to bez rozdílu kvality jejich produkce. DEFILED nejsou v tomto ohledu žádnou výjimkou a hlavně jejich vokalista je v ráži hned od začátku. A cože to ti kamikadze vlastně hrají? No, ono to v té hlukové kouli, která byla zapříčiněna značně předimenzovaným zvukem, ani moc nebylo poznat. Já osobně bych je identifikoval jako noshledy americké US brutal death scény. Jednotlivé skladby nepostrádaly náboj a tempo, ale už po pár desítkách vteřin jsem měl pocit značného stereotypu a šedi průměru. Nápadů poskrovnu a to se nedá zakrýt ani maximálním nasazením. Pro mě osobně jsou DEFILED prozatím druhou ligou, ale šance na postup výš tady určitě je.
Na adresu estonských MANATARK jsem z několika různých úst slyšel poměrně dost pochvalných slov. Kapela, jenž má na svém kontě teprve dvě dlouhohrající desky, z nichž ta poslední „Chaos Engine“ vyšla loni na etiketě slovenských Metal Age, zaujala hlavně poměrně slušnou vyspělostí své produkce. Pobalstská čtveřice se vyžívá v techničtějsím pojetí černého kovu s patrnými vlivy dalších metalových proudů. Z jejich tvorby sice necítím nic originálního, ale entusiasmus a atmosféra časů minulých na posluchače působí z každé skladby. A toto působení si nechám líbit. MANATARK vědí úplně přesně, co chtějí hrát a hlavně - jak to hrát. Klasické blackové rychlojízdy jsou častokrát osvěženy variabilními prvky, v podobě častých přechodů, změn temp, sem tam nějakého toho sóla ... Pro mě osobně je jejich mixtura stylů s patrnou dominancí blacku velice chutným soustem a ostatním jej nemůžu jinak, než doporučit.
Dlouho jsem přemýšlel, jakým smysluplným způsobem zprostředkovat vystoupení kapely, o které už se toho nahovořilo a napsalo neskutečně mnoho. Kapely, jenž mnozí nemohou odpustit odklon od klasického severského pojetí black metalu, čímž u velké části fanoušků upadla do zatracení. Kapely, která má stále dost fanatických obdivovatelů schopných hltat každé její, s prominutím, uprdnutí. Nemohu jinak, než celé mé vyprávění pojmout jako shizofrenický výlev rozpolceného návštěvníka koncertu. Jedna osobnost (říkejme jí FANATIK) by kvůli MAYHEM skočila i do rozzuřeného vulkánu. Ta druhá (říkejme jí CHLAĎAS) na MAYHEM nikdy moc netrpěla. Ano, jejich desky slyšela, ale tak nějak proletěly jedním uchem dovnitř a druhým ven, za hlasitého klepání na čelo nad nepochopitelným obdivem mnohých k této kapele. Obě se však shodly na tom, že vidět MAYHEM se prostě musí ...
FANATIK: No konečně! Jo, předkapely byly fajn, ale teď to teprve přijde, rychle pod pódium, ať je ten můj paroháč pořádně vidět. A možná si sáhnu i na Maniaca, no to by bylo! Ti zvukaři se s tím ale s...u, ale což, počkáme. A už jsou tady! První přichází pekelné kladivo alias Hellhammer a usedá za svou soupravu, která zabírá snad třetinu celého pódia. Na zdi visí kovová konstrukce s logem mých miláčků a scénu zdobí ještě tři stojany ve tvaru obráceného kříže. No panečku, pardon satanečku, to bude něco! A už je tady máme všechy - Blasphemera, Necrobutchera a Maniaca, jehož warpaintu nemůže konkurovat nikdo (ani medvídek Panda!). A už to hoblují! Zvuk je OK, i když Maniaca vůbec neslyším, každou chvíli mu to nějak vypadává. Komu to vadí? Zato Hellhammerovy bicí, to je rachot! To snad není človek. On by měl mít na to svoje nářadí zbrojní pas! Maniac si s naším kotlem výborně rozumí a každou chvíli se k nám naklání, poprvé si na něj sahám, to je jízda! Blasphemer a Necrobucther se taky činí a je vidět, jak to ty norské kluky ušaté baví. No bodejť, když jsme se jich tááák načekali! Mají tam i páteho člena, kytarovou výpomoc pocházející z řad krajanů GEHENNA. Jsem velmi potěšen, že se hrají hlavně starší fláky. Dojde i na „Grand Declaration...“ a slyším i něco z novinky, ale mě bere hlavně léty naposlouchaná klasika. Beztak je to jedno, hlavní je atmosféra a ta je skvělá! Několikrát si Maniaca vtáhneme do kotle a i když to kluk asi nečekal, určitě se nezlobí. Jen tu kovovou ozdobu, co měl na ruce, jste mu pánové brát nemuseli. I když, teď ten cenný suvenýr jeho majiteli hodně závidím ... No, ale ten konec přišel teda rychle, i když se jednou přidávalo, uteklo to jako voda. Nemohl jsem si nevšimnout, že nás v tom kotli nebylo tolik, jak jsem (nejen já) původně předpokládal. Nějak málo lidí vzhledem ke jménu kapely. Co to?
CHLAĎAS: No to je jasný. Kapela, jenž byla synonymem misantropického severského black metalu, ztratila předposlední deskou „Grand Declaration Of War“ poměrně dost fanoušků a její současná pozice, někde na půl cesty mezi old school a novátorstvím, se odzrcadlila i na počtu přítomných večerní seánce v Abatonu. Ovšem vystoupení to nebylo vůbec špatné. Čtveřice, posílena o jednoho kytaristu, to spustila pěkně od podlahy a díky slušnému nazvučení byly jednotlivé skladby lehce identifikovatelné. Pochopitelně Hellhamerova artilérie hrála jasný prim. Líbí se mi i Blasphemer, velmi slušný kytarista. Zato Maniac, ten mě teda moc nezaujal. Hromada klasických póz (uznávám, že to k tomu patří, ale co je moc to je moc) plných hraného démonství a vokální projev? Tragédie! Každou chvíli mu vypadává zvuk a chudáci technici mají co dělat, aby vše napravili. Celkově však kapela působí velmi charismaticky a svým způsobem i přitažlivě. Samozřejmě, že hlavním důvodem mých pocitů je aura kultu, která se kolem nich drží už léta, ale ono je v tom i něco víc ... Objektivně však musím řict, že kdyby měl Maniac kolem sebe jiný tým, jednalo by se o naprosto průměrnou blackovou sebranku, jakých máme i u nás dostatek. Skladby z nové desky „Chimera“ zněly velmi slušně a jsou jen dalším důkazem toho, že studiová podoba hudebního materiálu nemusí vždy zaujmout, ale v živém provedení to může být úplně o něčem jiném. I přestože jsem MAYHEM nikdy moc nemusel (a nic se na tom nezmění ani po tomhle vystoupení), jsem rád, že jsem se na ně byl podívat. V každém případě to stálo za to a takováto příležitost už nemusí nikdy přijít. Myslím, že mnozí, kteří se sem chystali a z jakéhokoliv důvodu zůstali doma, mohou litovat.
No, tak teď si z toho vyberte. V každém případě byli svým způsobem spokojeni oba a myslím, že nebudu daleko od pravdy, když znovu potvrdím, že se tam vyplatilo jít!
Fotogalerie:
