Na předposlední červnový den připadla akce, kterou bych nazval svátkem rock´n´rollové muziky. Hlavní lákadlo, americký zpěvák LENNY KRAVITZ se svým doprovodným bandem byl doplněn o velice silné předskokany – rovněž americké garáž rockové naděje BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB a o něco zkušenější brity STEREOPHONICS. Počasí se ten den vydařilo a nebe nehyzdil byť jen jediný mráček, a tak nic nebránilo stoprocentnímu vychutnání si celé té slávy.
Něco málo po půl sedmé ještě za poměrně silného žáru sluníčka naběhli na podium BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB. Trojice černooděnců má už za sebou dvě alba – a sice bezejmenný debut z roku 2001 a loňské vynikající „Take Them On, On Your Own“. Jejich muzika v sobě kříží odkaz detroitských garážových kapel z konce 60. let s kytarovou indie scénou reprezentovanou kdysi třeba JESUS AND MARY CHAIN. Kapela zahájila poloakustickou bluesovou skladbou, která byla zhusta obohacena foukací harmonikou. Zmíněná věc nám byla představena jako ochutnávka z již připravované třetí desky. Po ní už následovalo to nejlepší z obou alb a sice kytarové boogie „Spread Your Love“ , rychlá jízda „Six Barrel Shotgun“, hitovka „Love Burns“, riffová „Stop“ i nespoutaný nátěr „Whatever Happened To My Rock N Roll“. Kytary černých rebelů svým tvarem a velikostí podobné těm, kterými se prezentovali pásci z české filmové klasiky „Starci na chmelu“, zahušťovaly prostor mezi jednotlivými songy hlukovým vazbením. To ve spojení s monotónními údery bicích ve skladbě „High Babe“ navozovalo atmosféru surrealistických vizí Davida Lynche. Celý set byl zakončen asi po třičtvrtě hodině závěrečnou deja vu peckou „Heart + Soul“, vyvolávající pocit noční jízdy po opuštěné dálnici kdesi v Texasu.
Jako druzí přišli na řadu britští rockeři STEREOPHONICS a oproti mému očekávání do svého bloku vlítli hodně ostře. Výtečný ostrovní retro blues rock plný valivých riffů podkreslených keyboardy mne hodně překvapil. Oproti celkem vyměklým singlům jsou STEREOPHONICS na živo skutečně ostrá horkokrevná kapela, jejímž největším klenotem je zpěvák a kytarista Kelly Jones. Jeho hlas plný štěrku dodal skladbám na emotivnosti a gradaci. Zazněly zejména songy z poslední desky „You Gotta Go There To Come Back“ jako například „Maybe Tomorrow“, „Movie Star“ či „Jealousy“. Stejně jako první kapela sklidili také STEREOPHONICS patřičné ovace od něco málo přes 10tisíc natěšených fans a asi po 50-ti minutách vyklidili prostor hlavní hvězdě večera.
Po půl hodinové pauze na přestavění podia vyběhl na scénu s úvodními údery „Where Are We Runnin´?“ LENNY KRAVITZ. Kromě již klasických nástrojů hrála a tančila vzadu na levé straně podia dechová sekce a na pravé zas sekce doprovodných hlasů. Po téměř kissácké skladbě „Where Are We Runnin´?“ z poslední desky „Baptism“ přišla na řadu „Always On The Run“ , kterou již zmíněná dechová sekce jazzově nastavila na neuvěřitelných 25 minut. Kytarista Craig Ross za nimi také v ničem nezaostával a předvedl několik krkolomných sól. 
Dál přišla fantastická funky klasika „It Ain´t Over Till It´s Over“ z alba „Mama Said“, kde hlavní part přebraly klávesy skvěle podkreslující Lennyho procítěný projev. Po ní přišel čas na rock´n´roll „Dig In“, balady „Again“ a „Field Of Joy“ a bezstarostnou novinku „California“. Lenny dle očekávání nejenom výtečně zpíval, ale působil i jako rozený showman. Neustále burcoval dav pod podiem k spolupráci. Těžiště úvodní části koncertu nesla pradávná skladba „Fear“, která se taktéž rozlezla na skoro až nesnesitelných 30 minut. Věc z protiválečným odkazem byla neustále nastavována monotónním rytmem, do kterého kytarista Craig Ross společně se saxofonistou vykreslovali nepředvídatelné zvukové obrazce. Po té už přišel vrchol večera a sice trojice skladeb, ve kterých byl LENNY KRAVITZ svými fans nejvíce oslavován. Riffová „American Woman“ byla následována hymnickou „Fly Away“, avšak největší odvaz nastal při „Are You Gonna Go My Way“, jejíž fenomenální riff rozskákal celou plochu T-mobile parku. Pro mne jednoznačný vrchol celého koncertu. V přídavcích pak ještě hitovka „I Belong To You“ z funky n´soul alba „5“, které považuji v Lennyho tvorbě za nepřekonatelné a „Let Love Rule“, ve které došlo znovu na minimálně čtvrthodinové nastavení, během něhož Lenny burcoval, zdravil či gestikuloval po celé délce podia. A co víc – během této skladby jsme se měli možnost od Lennyho dozvědět, že… Love is everywhere. Celý ansámbl se poté rozloučil a za obrovského aplausu zmizel za pódiem. Velkým překvapením pro mne bylo větší zastoupení skladeb staršího data, které byly rozprostřeny do obrovských funky jazz rockových jamů, takže nic pro příznivce pozlátkových odrhovaček a balad z posledních dvou alb. I když pravda, na místo těchto několikanásobně roztažených kompozic mohlo zaznít i plno kvalitních skladeb ze zlatého fondu Lennyho tvorby jako např. „If I Could Fall In Love“, „Rock N´Roll Is Dead“, „Black Velveteen“ či „Believe“, které jsem ten večer dost postrádal. Co se však zvuku, atmosféry a nasazení týče, byl to koncert vynikající.
