GAMMA RAY - Sigh No More

GAMMA RAY - Sigh No More

GAMMA RAY - Sigh No More

GAMMA RAY - Sigh No More

Když se na prahu devadesátých let minulého století rok s rokem sešel, vyrazila Kaiova družina, už definitivně posílená o Dirka Schlächtera (kytara) a Uliho Kusche (bicí, ex-HOLY MOSES), do studia, aby zde potvrdila výrazný potenciál, zvěčněný v drážkách debutu „Heading For Tomorrow“. Úkol to byl jistě nelehký, vždyť na co dosud němečtí kovonoši sáhli, to se jim téměř stoprocentně podařilo. A právě fakt, že první album se kapele tak vyvedlo, byl možná příčinou toho, že nová produkce jaksi malinko vyčichla a zdaleka se s ní nedaly rovnou lámat skály či posluchačské žebříčky a hitparády. Samozřejmě, nechci tvrdit, že by snad GAMMA RAY hned vzápětí po úspěšném startu prohospodařili všechno čerstvě nabyté renomé, ale bylo zkrátka poznat, že s ním nenaložili úplně nejhospodárněji. Nevědomky (alespoň doufám) totiž zapracovali daleko více „hluchých míst“ než by bylo zdrávo, daleko více materiálu, kterému prostě chyběla prvotní jiskra nakažlivosti, a který se mnohem více rozpínal ve skladbách, jejichž ústřední nápad už od začátku neměl evidentně moc šancí k přežití. Je pochopitelně otázkou, co si pod pojmem „přežití“ lze představit, nicméně určitě se pod tím dá rozumět zejména jednoduchost a údernost, dva pojmy, které najednou jakoby kapele nic neříkaly. Ale přejděme k detailům.

GAMMA RAYAlbum otevírá méně svižný kousek „Changes“, nevýrazný, bez potřebné údernosti klasického „otvíráku“, ze kterého je více než slyšitelné, že u GAMMA RAY není něco v pořádku. Jakoby se kapela najednou nedokázala rozhodnout, zda je německá verze speed metalu tím pravým, čemu by se chtěla věnovat, nebo raději vsadí na méně hutné, rockovější věci, tak trochu i v souladu s trendy, které v roce 1991 vládly metalovému světu. A jak je zřejmo z dalšího dění na desce, rozhodla se spíše pro druhou možnost. „Rich & Famous”, “As Time Goes By”, “(We Won´t) Stop The War” (v níž se dokonce objevují trumpety!), “Start Running”, tam všude pokračuje rozpačitost z úvodní skladby a jen těžko bychom nalezli něco, za co lze Hansena a spol. pochválit. Slovy klasika nuda, nuda, šeď, šeď, životodárné energie poskrovnu. A tak se skladby jen vezou na tom, co se GAMMA RAY v žádném případě nedá upřít - šikovném Scheepersově vokálu a Hansenově autorském rukopisu, byť pravda poznamenaném zmíněnými stylovými pochybnostmi. To všechno ostatně naznačila už singlová (a klipová zároveň) „One With The World“, která ovšem jisté hitové ambice nepostrádá a zřejmě také proto se jí na „Sigh No More“ dostalo téměř výsadního postavení. Projdeme-li si poté výčet všech nevyjmenovaných skladeb, zjistíme, že už v něm zbylo jen velmi málo písní, k nimž má ještě cenu něco dodávat. Ploužák „Father And Son“ a CD bonus „Countdown“ patří do kategorie výše popsaných šedivých stylových rozpolcenců, „The Spirit“ toho navíc také mnoho nepředvede a tak se konečně můžeme zastavit u „Dream Healer“, nejzářivějšího okamžiku celého alba. Tady totiž na plné čáře zvítězil poctivý speed metal a tak skladba připomíná rozdivočelého německého plnokrevníka v nejlepších letech. Jiskřivé napětí, málem démonický refrén, k tomu chytlavá melodie a zuřivý, dvojkopákový rytmus. Nevím, nevím, jestli by v tomto případě šlo ještě něco udělat lépe, pohříchu je však skladba jediná a osamocená jako onen pověstný kůl v plotě, a to zkrátka celému albu nevytrhne trn z paty ani omylem.

Hansenovci ale každopádně museli vědět, že riskují, když vyrážejí na trh se „Sigh No More“ v takové podobě. Samozřejmě, je nutno jim připsat ke cti, že to alespoň zkusili. Vždyť klidně šlo jen nastavit „Heading For Tomorrow“ a nikdo jim nemohl říct ani popel. Nicméně, a o to tu jde především, řešení to nebylo šťastné, a nemuselo se jim v budoucnu vyplatit (vzpomeňme si třeba na to, jak dopadli ACCEPT s „Eat The Heat“, protože i tam to bylo v globálu o stejném principu). Kapela, potažmo Kai, si to ale vzápětí začala pozvolna uvědomovat a pomaloučku, polehoučku začala otáčet kormidlem zpět k vodám, v nichž bylo její postavení výsostné. Časový úsek, v němž se měla propracovat až na samotný vrchol slávy a kumštu, a který se po „Heading For Tomorrow“ zdál celkem krátkým a lehce překonatelným, se tím ovšem značně prodloužil a GAMMA RAY tak museli čekat ještě alespoň jednu zastávku, než do plachet naberou úplně nejsprávnější vítr. Protože ono je to s tím poroučením větru zkrátka těžké v každých společenských podmínkách a poměrech.

 77

Louis

Verdikt

„Sigh No More“ je album, které v diskografii GAMMA RAY znamená spíše krok zpět, ať se to komu líbí či ne. Slušnější by ale zřejmě bylo jej nazvat „hokus pokusem“, který prostě a jednoduše nevyšel...

Hodnocení

Autor
6,5 / 10
Redakce
9,3 / 10
Čtenáři
7,8 / 10

Další informace

Stopáž: 46:44

Produkce: T. Newton
Studio: Karo Studios, Brackel, SRN

www.gamma-ray.com

Sestava

Skladby

  1. Changes
  2. Rich & Famous
  3. As Time Goes By
  4. (We Won´t) Stop The War
  5. Father And Son
  6. One With The World
  7. Start Running
  8. Countdown
  9. Dream Healer
  10. The Spirit

Diskografie

30 Years Live Anniversary (Live) (2021)
Empire Of The Undead (2014)
Master Of Confusion (EP) (2013)
Skeletons & Majesties (EP) (2011)
To The Metal (2010)
Land Of The Free II (2007)
Majestic (2005)
Skeletons In The Closet (2003)
No World Order! (2001)
Blast From The Past (Best Of) (2000)
Powerplant (1999)
Valley Of The Kings (EP) (1997)
The Karaoke Album (1997)
Somewhere Out In Space (1997)
Alive ´95 (1996)
Silent Miracles (EP) (1995)
Rebellion In Dreamland (EP) (1995)
Land Of The Free (1995)
Lust For Life (VHS) (1994)
Future Madhouse (EP) (1993)
Insanity And Genius (1993)
Heading For The East (VHS) (1991)
Sigh No More (1991)
Who Do You Think You Are? (EP) (1990)
Heaven Can Wait (EP) (1990)
Heading For Tommorow (1989)

Jiné pohledy

9 / 10
Asi nejméně typické a zároveň jedno z nejlepších alb GAMMA RAY, které s úsměvem rezignuje na vysokorychlostní germánské sprinty a přebírá mnohé postupy z americké hard´n´heavy scény přelomu desetiletí. Instrumentálně vyšperkované skladby, moderní zvuk a Scheepers v životní formě - navrch pak klenoty - "Changes", "Dream Healer" a majestátní hymna "One With The World".
Stray | 21. ledna 2008

 

9 / 10
Hokus, pokus vyšel pro GAMMA RAY velmi slušně. Mám slabost pro černé ovečky v diskografiích, pokud mají co zabékat a to "Sigh No More" rozhodně má. Album je z kompozičního i zvukového hlediska úplně někde jinde, než zbytek diskografie. To ale neznamená že by bylo špatné. Naopak. Ukazuje Hansenovu druhou tvář i hudební cítění obracející se více k hard rocku. Album tak může oslovit i příznivce muzice GAMMA RAY zrovna neholdující. Jde o nápadité a velmi povedené nadčasové album.
Louža | 5. srpna 2004

 

10 / 10
Sigh No More je pro mě vůbec nejlepší hardrockové album, které jsem kdy slyšel. Možná to bude právě tím koketováním se speedmetalem a z toho vyplývající absencí nudy a stereotypu, nebo to prostě bude tím, že Hansen má patent na skládání výborných písniček, což ve spojení s pestrou hrou instrumentalistů a přesvědčivým vokálem Ralfa může znamenat jen jediné – totální propadnutí této desce. Navíc je toto album velmi příjemné na poslech – nedočkáte se žádné bombastičnosti a pompéznosti – dvě kytary (málo zbůstrované), velmi povedený zvuk bicích (žádné štípání do ušních bubínků) a zpěv táhne Ralf sám za minimální pomoci vícehlasů (kromě refrénů samozřejmě). Z celé desky je cítit super pozitivní atmosféra. Vždy je mi tak dobře na duši i po těle...
I když mám hodně rád pozdější čistokrevnou speedmetalovou tvorbu Hansenovců, tak pro toto album mám velkou slabost a hýčkám si ho. Je mi sympatické, že skupina hledala nové směřování a nebála se přijít s něčím tak experimentálním. Bohužel se nenaplnilo ono známé: “Kdo hledá, najde,“ protože se skupina setkala spíš se zápornými reakcemi a co tak sleduji, tak tyto názory převládají dodnes. Ale co – každému se nezavděčíte a pokud byste tvořili hudbu jen podle přání fanoušků tak by to asi nebylo moc čisté… Občas bych některé zabedněné a omezené fanoušky fakt nejradši nakopal…
Milda | 21. července 2004