Finský label Firebox se převážně zaměřuje na doom-metalovou produkci a nutno dodat, že ve výběru nových a doposud neznámých tváří má nebývale šťastnou ruku. Dvojnásob to platí v případě chilských debutantů MAR DE GRISES, kteří vnášejí do potemnělé a šedivé Evropy něco z intenzity a živelnosti jihoamerického temperamentu.
Oproti mnoha podobně zaměřeným kapelám nepatří MAR DE GRISES mezi ortodoxní vyznavače ultrapomalých odlidštěných postupů a čirého misantropického zoufalství, při jejichž poslechu pro jistotu odstraníte z dosahu všechny ostré předměty. Kromě úvodních partů v „El Otro“ či Be Welcome Oh Hideous Hell“ platí spíše opak. Žádné monotónní repetetivní postupy, ale barvité a nápaditě členěné kompozice, které v těch správných okamžicích nepostrádající náležitou rychlost a agresivitu. Hudebníci šikovně vybudovali většinu skladeb na kontrastním principu valících se hutných kytarových riffů podpořených velmi tradičními avšak šikovně zaranžovanými klávesy a klidných téměř ambientních kontemplativních ploch s dávkou příjemné letargie a zasněnosti. O MAR DE GRISES lze, myslím, s klidným svědomím tvrdit, že doom-metalový žánr dokázali obohatit i o určitý stupeň progresivnosti. Díky tomu mají skladby dobře propracovanou strukturu a u kompozic s desetiminutovou stopáží se nebudete nudit ani na okamžik. Každá část je vyšperkována množstvím dílčích melodických celků, linek, vhodně zakomponovaného piána či nápaditě strukturovaných riffů, čehož příkladem budiž např. „Be Welcome Oh Hideous Hell“ nebo jeden z jasných hitů alba – „Recklessness“. Album půlí stylový klavírní kus „Self Portrait No 1“ a více než zdařile uzavírá vysvobozující „Onirica“.
I přes propracovanou strukturu a kompozici skladeb je cítit spíše důraz na atmosféru a intenzitu emocionálního prožitku, než na maximální technickou dokonalost a preciznost. V protikladu k názvu kapely (Moře šedi) nepostrádá projev MAR DE GRISES barvitost a hřejivost. Produkce výborně podtrhává naturel předestírané hudby. Nahrávka je zabalena do zastřeného zvukového kabátu, který lehce připomíná soumračné album „Anthems to the Welkin at Dusk“ norských EMPEROR, v němž souhrn nástrojů nepřechází v neidentifikovatelnou změt, ale v působivou a téměř jednolitou zvukovou stěnu. Do pozadí byl naopak stažen zpěv, který dodal skladbám instrumentální rozměr a podtrhl tak jejich rozmáchlost, což v konečném důsledku vůbec není na škodu věci.
„The Tatterdemalion Express“ je skutečně příjemným překvapením a dalším z velmi zdařilých debutů na poli doom-metalu. Co je v tomto případě neméně důležité – jde o osvěžující a v jistém slova smyslu i progresivnější přístup k žánru, který je tentokrát díky bohu prost prázdných klišé. Album ze současné produkce svou svěžestí jednoznačně vyčnívá a věřím, že budoucí počiny teprve odhalí nemalý potenciál kapely. Na aktuální nahrávce dokázali hudebníci využít nabízené palety barev a s jistotou sobě vlastní vybudovali téměř impresionistickou zvukovou krajinu složenou z navzájem harmonických tónů a nálad s nádechem příjemné melancholie smývající starosti všedního dne.
